Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Children Of Bodom jsou stále na scéně. Někdo z toho může být šťasten a naplněn dobrem, osobně jsem ale soubor přestal sledovat s jejich degenerací koncem minulé desetiletky. Jejich postupné upouštění tradiční severské melodiky a vstoupení naplno do tvrdších deathovějších a groove sfér, či střednětempé symfonické nudy s sebou neslo balast nucenosti a punc zbytečnosti. Po přirozené lehkosti a melodice, s kterou pálili první kvarteto alb, přišel tvrdý sestup do bažin osobních i tvůrčích. To byl okamžik, kdy jsem si uvědomil, že je třeba soubor opustit a jen sledovat zpovzdálí, zda se někdy neblýskne na lepší časy.

Sbírka kompozic "Halo Of Blood" rozkvétá ze semen prvních alb souboru. Inu když selhal přirozený vývoj, nezbývá, než se vrátit k osvědčené sadbě, která rostla nejlépe a dostala chlapíky do popředí u nemalého zástupu posluchačů. Zpětná vazba nebo pud sebezáchovy zafungovaly. Především jde ale o to se vymotat z vlastního kruhu a hlubokého propadla. Jako podpůrné rameno využívají obvyklou finskou melodičnost spolu s klávesami, ubylo deathové tvrdosti, byť ve většině případů se jede Šinkanzenem, ale ten spíše vychází z power a speed metalových kontur, tu a tam thrash-black kousavých.

Za návrat ke kvapíku a melodičnosti jsem rád, byť nyní okatě inklinují k praotcům typu Stratovarius, ale čert to vezmi, CHOB mají dostatečně vlastní ksicht na to, aby je každý po desítce sekund rozeznal. Tuto devizu si chlapci opečovávají možná až moc strnule. Občas se mi už ta jejich kvapíková šablonovitost a předvídatelnost zajídá, ale do jezera Bodom jsem vstoupil na vlastní nebezpečí. Naštěstí mé reptání rozstřeluje nekončící příliv tolik typických kytarových sól a skočných melodií, přívlastkových finské melodické scéně. Pro album netypickou skladbou "Dead Man's Hand On You" se zvolní do středního tempa a naskakují další asociace na zástupy předloh a chlapcům bych skoro radil, ať to raději příště nedělají tak okatě. Občas se mi navíc ježí porost těla, to když hudebníci sklouznou k laciné finské lidové vyřvávačce. Ze zvědavosti jsem sáhnul po japonské verzi alba se dvěma předělávkami a povím vám jedno - nedělejte stejnou chybu jako já, bude vám nedobře, zvláště po Roxette.

Album tedy nenabízí nic nečekaného, natož nového, ale o to už CHOB dlouho neusilují. V zorném úhlu zábavnosti alba nemohu být razantním katem, neb se výtečně poslouchá a jednotlivé písně tryskají jako nespoutané stádo mustangů. Dostávám se však na limity technické a subjektivní, které mi album znechucují a nedovolují, abych k němu přilnul hlouběji. Zvuk je prostě hnusný - dnešní. Dynamika 5 dB mě odrazuje od koupě CD a hodnota hudby není na takové výši, abych byl ochoten investovat peníz do (snad) ne zcela zdecimovaného vinylu. Jsem zvědav, kdy soubory přestanou vysazovat macešky na vlastní příkrov. Nemohu si pomoct, ale raději budu oprašovat stará "RGB" alba se "starým" zvukem a se "starými", tehdy čerstvými náměty a stylovými spojkami.