Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Children of Bodom - Halo of Blood

Children of BodomHalo of Blood

Michal Z26.1.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Nad souborem zdaleka nelámu hůl, ale mám dojem, že jeho zbytečnost může být brzo naplněna. Zda k tomu dojde, záleží na budoucí tvůrčí potenci. Momentálně album přináší pouhý návrat k počátečním nahrávkám, Children Of Bodom svá zásadní slova vyřkli dávno, nyní se jen opakují.

Children Of Bodom jsou stále na scéně. Někdo z toho může být šťasten a naplněn dobrem, osobně jsem ale soubor přestal sledovat s jejich degenerací koncem minulé desetiletky. Jejich postupné upouštění tradiční severské melodiky a vstoupení naplno do tvrdších deathovějších a groove sfér, či střednětempé symfonické nudy s sebou neslo balast nucenosti a punc zbytečnosti. Po přirozené lehkosti a melodice, s kterou pálili první kvarteto alb, přišel tvrdý sestup do bažin osobních i tvůrčích. To byl okamžik, kdy jsem si uvědomil, že je třeba soubor opustit a jen sledovat zpovzdálí, zda se někdy neblýskne na lepší časy.

 

Sbírka kompozic "Halo Of Blood" rozkvétá ze semen prvních alb souboru. Inu když selhal přirozený vývoj, nezbývá, než se vrátit k osvědčené sadbě, která rostla nejlépe a dostala chlapíky do popředí u nemalého zástupu posluchačů. Zpětná vazba nebo pud sebezáchovy zafungovaly. Především jde ale o to se vymotat z vlastního kruhu a hlubokého propadla. Jako podpůrné rameno využívají obvyklou finskou melodičnost spolu s klávesami, ubylo deathové tvrdosti, byť ve většině případů se jede Šinkanzenem, ale ten spíše vychází z power a speed metalových kontur, tu a tam thrash-black kousavých.

 

Za návrat ke kvapíku a melodičnosti jsem rád, byť nyní okatě inklinují k praotcům typu Stratovarius, ale čert to vezmi, CHOB mají dostatečně vlastní ksicht na to, aby je každý po desítce sekund rozeznal. Tuto devizu si chlapci opečovávají možná až moc strnule. Občas se mi už ta jejich kvapíková šablonovitost a předvídatelnost zajídá, ale do jezera Bodom jsem vstoupil na vlastní nebezpečí. Naštěstí mé reptání rozstřeluje nekončící příliv tolik typických kytarových sól a skočných melodií, přívlastkových finské melodické scéně. Pro album netypickou skladbou "Dead Man's Hand On You" se zvolní do středního tempa a naskakují další asociace na zástupy předloh a chlapcům bych skoro radil, ať to raději příště nedělají tak okatě. Občas se mi navíc ježí porost těla, to když hudebníci sklouznou k laciné finské lidové vyřvávačce. Ze zvědavosti jsem sáhnul po japonské verzi alba se dvěma předělávkami a povím vám jedno - nedělejte stejnou chybu jako já, bude vám nedobře, zvláště po Roxette.

 

Album tedy nenabízí nic nečekaného, natož nového, ale o to už CHOB dlouho neusilují. V zorném úhlu zábavnosti alba nemohu být razantním katem, neb se výtečně poslouchá a jednotlivé písně tryskají jako nespoutané stádo mustangů. Dostávám se však na limity technické a subjektivní, které mi album znechucují a nedovolují, abych k němu přilnul hlouběji. Zvuk je prostě hnusný - dnešní. Dynamika 5 dB mě odrazuje od koupě CD a hodnota hudby není na takové výši, abych byl ochoten investovat peníz do (snad) ne zcela zdecimovaného vinylu. Jsem zvědav, kdy soubory přestanou vysazovat macešky na vlastní příkrov. Nemohu si pomoct, ale raději budu oprašovat stará "RGB" alba se "starým" zvukem a se "starými", tehdy čerstvými náměty a stylovými spojkami.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45odpovědět

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Jirka D. / 27.1.14 13:03odpovědět

Ahoj Štěpáne, dovolím si komentář (pokusím se stručně, bylo by to na článek ... který vyjde brzo). Problematika Loudness war není problémem jen některých žánrů, blíže pravdě je tvrzení, že jen u některých žánrů s tímto problém není (vážná hudba, akustické žánry obecně, ale i tam už se najdou černé ovce). Důvod proto, aby metalová muzika byla přebuzená, mě nenapadá, vlastně všechna zásadní alba metalu, ta stylotvorná v 80. letech a v první polovině 90. let jsou přirozeně dynamická a nikomu to tenkrát nepřišlo jako problém. Svou nepopiratelnou úlohu v tom samozřejmě hraje aparát, u kapesních přehrávačů založených na nějakých čipových obvodech Loudness war problém není, u domácího poslechu to i na průměrném hi-fi aparátu slyšet je. Pro výrazně přebuzená , mnohdy s potrhaným zvukem, nemusíš chodit k elektronice (i když v tom máš samozřejmě pravdu), velká většina dnešních metalových či rockových alb je zvukově tragická rovněž, třeba v českém prostředí (ve snaze něco dohnat, „být světový“, nebo nevím) je to neposlouchatelná bída, jmenovat nebudu, ale slyšel jsem toho dost.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky