Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jedenáctá řadovka znamená mnoho. Může to být stagnace, může to být výzva a může to být i další básnička o sebevykrádání. Především to ale znamená, že za sebou máte rozsáhlou historii čítající deset alb. A s jedenáctým se možná něco změní, posune. Pokud se to nestalo s desátým. U Evergrey je to dlouhý příběh o temné kapele, která definovala power-metalový žánr a vytvořila si prakticky vlastní škatulku. Stali se kapelou, ke které se hlásí fanoušci s nehynoucí přízní i po tolika letech. Člověku to možná nepřijde, ale oni tady jsou od roku 1995, což je historie čítající 24 let. To už je sakra z čeho tahat materiál, když hrajete naživo. O tom všem a především o nové desce bych chtěl dnes něco říci. Tady je ale potřeba zhasnout a nejlépe dát si sklenku červeného vína, protože to se mi k jejich muzice nejvíce hodí.

Pokud opravdu zapátrám v historii, mohu se dostat až na samotný začátek, tedy prvotinu The Dark Discovery. Už tam měli chlapci naprosto jasný styl, podle kterého je prakticky poznáte dodnes. Ta kapela je ze své podstaty prostoupena smutkem, její tvorba je temná a melancholická. Jejich tématy bylo vždy něco velice citlivého, otázky víry, sebedestrukce, zneužívání dětí. Evergrey nejsou a ani nechtějí být kapelou, která bude hrát o světlých momentech života. A nová deska The Atlantic není v ničem jiná. Svým způsobem je to neustálá progrese kroužící okolo stejné šablony, od které se nikdy nevzdálí. Stokrát jiní a přitom stále stejní. Vyčítejte jim to, můžete. Já se soutředím na to podstatné, co Evergrey umí - dokáží napsat výborné písně, mají cit pro gradaci a jejich muzika má svou specifickou atmosféru temna a smutku. Jako umí Blind Guardian (pokud chceme být u power-metalu) hlavně na starších deskách doslova zhmotnit atmosféru Tolkiena, umí Evergrey nahustit lidské démony na jedno místo. A z mé nedávné zkušenosti to brilantně svedou i naživo. 

Evergrey jsou kapelou velkých refrénů (co třeba refrén hned v první skladbě Distance na minulé desce A Storm Within?) v kombinaci s masivním riffováním, hustou temnotou okolo a velkým hlasem v popředí. Z každé power-metalové kapely, která je dodnes kultovní a viditelná (rozpoznatelná), ční vysoko nahoru hlas leadera za mikrofonem. U Evergrey je to neopakovatelný Tom Englund, vlastně jediný stálý člen kapely od jejích úplných začátků.

Kapelu jsem poznal na Inner Circle, což je deska, která sice není z nejsilnějších, ale pro prvotní fasinaci bohatě stačí. Deska o víře, která mi učarovala kontrasty mezi nářezy a pomalými celky, především založenými na Tomově hlasu. A protáčím ji dodnes, nijak překvapivě. Řeknete si, "stará láska nerezaví" a já vám na to vlastně jen přikývnu. A od té doby v tom "jedu" bez přestávky. V zásadě je to vedle Iced Earth, Kamelot (proměnlivě), Myrath nebo právě Blind Guardian jediná kapela, která v rámci power metalu dominuje a dělá skvělé desky dodnes. Jde mi hlavně o specifický styl, který prostě rozeznáte. A jen tyto kapely mi po letech zůstaly. Mnozí by určitě ještě rádi doplnili velmi slušnou úroveň Avantasie a dalších, souhlasím. Opravdu je k čemu se vracet a na co se těšit.

The Atlantic je tvrdší nářez než minulá The Storm Within. Stačí hned první A Silent Arc nebo ještě lépe vyloženě riffující nářezovka A Secret Atlantis. Kapela šlape jako hodinky, stejně jako naživo se ale drží dál od vás a ačkoli protáčí "mařeny", vyhýbá se užšímu kontaktu. Všechno je ponořeno v hlubší atmosféře, opět (hned v úvodní skladbě) promlouvají záznamy, útržky hovorů, fragmenty spojující desku do jednoho celku. Letitý posluchač by řekl "klasika". Pokud se ovšem právě fanoušek více zaposlouchá, najde mnoho nového, především modernější vyznění a celkově trochu nový dojem. Kapela opět zapracovala a je tu paleta nových zvuků, kterými je deska doslova prostoupená. Stále jde především o výborně napsané skladby, ale jsou zpracovány a nabušeny v trochu jinou formu. Současní Evergrey jsou moderní podobou svých klasických postupů, které nadále dodržují, ale jdou v nich ještě o něco dál. Metalové pasáže jsou tvrdší a delší, v mezihrách se tu a tam blýskne nejen parádní sólo na kytaru, ale i na klávesy (Rikard je už také letitý člen kapely). A když už jsme u kláves, The Beacon je slušně pojatá věc, kde do sebe roubují velice výrazné linky klapek a agresivního kytarového hluku v refrénu.

Evergrey s novou deskou opětovně ukázali, jak se má hrát prvoligový power metal. Trochu si říkám, kdo jiný vlastně by to měl být, než jedni ze základních pilířů tohoto stylu. A zároveň po svém. Zároveň musím přiznat i sám sobě, že jsem tuto kapelu lehce přehodnotil a v současnosti se mi líbí i Hymns for the Broken, což se mi v době svého vydání nelíbilo. Díky silné novince jsem opět začal zkoumat předchůdce a pochopil jejich směr, jejich počínání. Možná to bývalo někdy lehce sladší, někdy to bylo přespříliš modernizováno a kluci ubrali ostré hrany, ale stále to bylo o výborně napsaných skladbách. Nemohu s odstupem času jinak než chválit. Berte to jako zpětnou vazbu od letitého posluchače, který si našel cestu tam, kam to v minulosti prostě nešlo. Každá muzika chce nechat trochu odležet, některé "návraty" jsou potom dost zajímavé. Pravda, ne vždy takto změním názor.