Recenze: Evergrey - Escape of the Phoenix

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

EvergreyEscape of the Phoenix

Michal Z12.1.2022

Zdroj: Flac

Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E06, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm

VERDIKT: Evergrey na minulém albu nalezli cestu a bezpečně po ní nyní kráčejí dále. Hlavu hrdě nahoru, plnou nápadů a možností, jak rozvinout předchozí kvalitativní posun. Pro někoho možná hodně podobných asociací, ale kvalitu nahrávky to poznamenává minimálně.

Doba jest dynamická a přeje připraveným nebo chytrým, či těm šťastnějším. Do této skupinky vyvolených jistě patří nyní i Evergrey,kteří se v mých uších album od alba topili v šedi a tvůrčím zmaru. Vše se však dramaticky zvrtlo albem The Atlantic, které považuji za jedno z nejpovedenějších od těchto Švédů. Doslova povstali z popela a nahráli album, které opodstatnilo jejich další setrvání a bytí v prog power metalové melancholické špičce. Escape of the Phoenix zcela nepokrytě z tohoto hudebního klenotu vychází a čerpá. Proč taky ne, když se to umí. Navíc tu správnou formu nemusíte nalézt každým albem a je dobré ji raději rozvést a vytěžit k hlušině než se křečovitě vydávat dalším nejistým směrem. Album sice není tak hitové, ale to prog metalové posluchače jistě netrápí.

Od prvních hromových taktů je jasné, že ladění a náladový odér minulého alba nejsou vyvětrány. Jako by došlo k otevření časové konzervy a obsah byl nanesen i na toto album. Tom Englund nalezl bohatou, ale pro sebe vcelku pohodlnou paletu výrazů a hudba se košatí podle předchozího rámce. Krásně zde vyrůstá a vystřeluje mnoho bočních výhonů, které dělají Evergrey jedinečnými i dnes. Páni si vyrobili vlastní rámec, díky kterému je i nyní poznám sekundy po probuzení v kteroukoliv hodinu. Občas to je už ohraný vzoreček, ale neskonale zábavný. Titulní skladba svým vyzněním zcela nepokrytě odkazuje k předchůdci, kde podobné formy dominovaly a staly se jeho hlavním jmenovatelem.

Schopnost napsat zasmušilou truchlivou epickou skladbu se z pera Evergrey nevytrácí. Chytrost a zkušenosti cítím z každého taktu a náladového švu, kdy se klid nebo smutek krásně nadopuje přívalem síly a energie. Skladby mají dostatek životadárných tekutin, aby mohly dozrát a vykvést do krásného vrcholového květenství plného síly přes tenké vrstvy progresivního pletiva. Baladická křehkost a plačtivá tesknivost Englunda provází celou uměleckou dráhu. Umí se o tyto prvky opřít i dnes.

Útočné a dravé podladěné kytary s melancholií na vokalistově jazyku jdou k sobě v případě těchto Švédů jako husí sádlo k poctivému chlebu s cibulí. V okamžicích, kdy se tlačí na pilu a rychlost, ožívá ve mně radostí démon power metalu. Rány mohutnou baskytarovou vlnou snáším s nadšením návštěvníka S/M privátu. Drtivost těmto matadorům svědčí víc, než by si asi sami byli ochotni připustit. Stejně tak občasné klávesové spršky, které jsou dávkovány opravdu skromně a citlivostí neurochirurga. V toku alba dochází k povedené hostovačce a duetu s J. LaBriem. Chlapcům to společně skutečně fajnově ladí. Uchu velmi lahodí, že kompoziční studnice těchto borců stále nejsou vyschlé a tryská z jejich niter život a svěžest.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?