Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Exhumed - Necrocracy

ExhumedNecrocracy

Garmfrost17.11.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Výborné a posluchačsky příjemně stravitelné. Elegantní brutalita chtělo by se říct.

Americkou sebranku EXHUMED poslouchám taky už nějaký ten pátek a vždy mě s novou várkou vraždících válů odrovnají. Prvním, čím mě poslední roky vždy zaujali, je hráčská vyspělost, která s každým dalším albem roste. Nezapomínají na chlív, ale onen thrashový odér, se kterým dřív jen lehce koketovali, se hlavně v kytarách dere vyzývavě do popředí. EXHUMED byli vždy přirovnáváni ke Carcass. To, myslím, ale Mattovi a jeho kumpánům vůbec nevadí. Za prvé je dle jejich slov ctili a za druhé je poznat, že i přes citelné poznamenání tvorbou zmíněných řezníků jdou vlastní cestou. Navíc oproti Carcass nezapomínají na parádní grindové vypalovačky. Byť jsou už taky minimální. V popředí je spíše thrash deathová jízda. „Necrocrazy“ vychází pod hlavičkou obřího labelu Relapse Records a trojice zvukových mistrů John Haddad, Ryan Butler a Will Putney pro EXHUMED vytvořila masívní zvuk, který vás vystřelí z trenek.

 

Po letech se vrátil vrahoun Bud Burke, majitel zvráceného hrdla a rychlých prstů. Kytarové melodie dvojice Mata a Buda jsou propletené a vždy nad brutálním spodkem vykouzlí parádní sólíčko a pak další a další. Jak vidno, nechtějí být za každou cenu extrémní a dávají v úžas svoje umění. Aby nevznikla mýlka, pořád se jedná o pořádné řezby, ale už ne tak bezhlavé. Spíše sázejí na techniku a promyšlenost. Budův zvraceč EXHUMED chyběl. Matt má hlas skvostně jedovatý, vůdčí, ale až nyní společně s Budem krásně vyzní jejich síla. Basa Roba Babcocka dodává svojí elegancí celku punc dospělé brutality. Je třeba zmínit, že zde basa pouze nesupluje kytarové melodie (když tak fakt krásně tvrdě zní), ale naopak je občas chytře doplňuje a mnohdy vede. I bicí Mike Hamiltona jsou více vymazlené, než tomu bylo na minulých deskách. Nebojí se blast beatů, ale ani různých přechodů a změn tempa.

 

Nevím, jak se k desce budou stavět grindoví fans, ale myslím, že i pro ně se najde pořádný kus shnilého fláku. Každopádně je evidentní, že i přes neustálý pokrok v rukopisu a muzikantském umu zúčastněných maniaků, je to pořád ten starý dobrý EXHUMED. Jen tedy o víc než dvacet let starší.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky