Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Exodus - Blood In Blood Out

ExodusBlood In Blood Out

Michal Z17.2.2015
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Dinosauři thrash metalu konají dobro ve prospěch svého druhu. Po letech se Exodus vymaňují z šedi průměrnosti a dokazují, že stále mohou vyučovat kovářskému řemeslu. Ale slitování a alespoň závan snahy o posun ve vlastních možnostech nečekejme.

Zetro je zpět a je to taky hlavní důvod, proč jsem se pustil do hlubšího poslechu aktuálního počinu matadorů Bay Arey. Dukes mě v řadách Exodus příliš nebavil a jeho tuctový výraz sváděl k průměrným albovým výkonům. Zetro s rodinnou sebrankou Hatriot na tom nebyl na posledním počinu "Dawn of the New Centurion" o mnoho lépe. Podařila se už poněkolikáté zažehnout raketa s logem Exodus? Často si kladu otázku, kde Zetro, Mille a třeba Blitz stále berou tu energii a chuť naplno hulákat.

 

Psí kotrmelce a rozšiřování stylových koryt si Exodus odbyli v období vaz lámajícího "Force of Habit". Klasika, kterou Exodus hrnou od svého znovuobnovení, mluví za vše a pánové dávno ztratili chuť pouštět se na tenký led vývoje, který v současné značně nejisté době neodpouští jediný chybný krok. Exodus tak na novince sází na klasické postupy už poněkolikáté v řadě. Svoji ničivou deklamaci mají podchycenou s naprostým nadhledem a z alba zní pořádný stylový fortel. Staronový křikloun na kapitánském můstku jasně udává směr k majáku "Bonded by Blood" a celá galeona se svým arzenálem koná dle jeho ničivých pokynů.

 

S příchodem Zetra se do výrazu Exodus vrátila i určitá míra samozřejmé, nespoutané divokosti a životadárné energie, jejíž přítomnost nejlépe dokumentuje titulní skladba. Mluvit o tom, že v kovošrotu Exodus brali pro přetavení modely z let 1983 - 1985, snad ani není třeba. Agregát, který jim však tepe pod nově stvořenou krustou krycích plechů, není ani za kvalitnější palivo ochoten snížit neúprosné otáčky. Obvykle mám s jedno-rychlostními alby problém. U "Blood In Blood Out" se pohybujeme na pomyslné hraně snesitelnosti a beru pokorně tento výraz jako aktuálně nesmlouvavý postoj znovu sjednoceného spolku. Cítím zde jistou sounáležitost a podobnost s kolegy Overkill ročníku 2014. Alba se v mnohém podobají, ať už se jedná o strukturu skladeb, energii i výsledný zvuk nahrávek.

 

Album svojí štěkavou útočností s nikým nesmlouvá a zadírá se do těla jako skelná vata nebohým řemeslníkům. Není čas na oddech, štych vedle štychu, čistá kulometná palba, která pokrývá veškerý prostor v dostřelu. "Blood In Blood Out" je klasická thrashmetalová jízda. Jízda přímým spojem po rovné dráze plochou krajinou, pražce ubíhají, čas se vleče a občas se přistihuji při nepozornosti. Skladby alba jsou prostě klasiky z pera Exodus, zabíjí, ale nic navíc nikde necítím. Jen zkostnatělý metal. V okamžicích, kdy se začíná dít něco zajímavého, co by se mohlo nějak rozvinout nebo promítnout do struktury skladby, je vše nakonec překováno v klasickou přímočarou rubanicí. Udržet v hodinové bouři (byť krásné) bdělost na stráži je pro mne nadlidský výkon.

 

Lehká komprimace nápadů a pár odstřižků by albu přišlo vhod. To že by se Exodus mohli vzdát svých okovů při komponování, ukazuje až cover "Angel Witch", kde i Zetro sestoupí od své cirkulárky k poměrně civilnímu projevu. Doba je těžká a na experimenty nebo umělecký vývoj má volné prostředky jen pár vyvolených. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Kto / 17.2.15 15:20odpovědět

.. nemusi Zetrov hlas? Proste mi nereze, pride mi ako keby do micu revalo 50 rocne mimino.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky