Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Explosions In The Sky - End

Explosions In The SkyEnd

Symptom30.11.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Adam Audio A7V / Marshall Minor
VERDIKT: Doba, kdy texaské kvarteto nejenže znělo z reproduktorů, ale doslova s námi bylo v místnosti, pominula.

Nečekal jsem nic a nejsem zklamán. První přehrání novinky End se odehrála ve znamení nenadšení. Nahrávka prosvištěla kolem jako všední den plný pracovních povinností a jediné, co jsem s jistotou schopen zkonstatovat je: a) i bez nápovědy poznáte, že hrají Explosions In The Sky; b) až na pár výjimek je to celé tak trochu bez života; c) některé repetitivní pasáže s explozivními bubny mi drhnou v uchu. Buďto je mé post-rockové období nenávratně za mnou a jsem v žánru ztracen, nebo kapela zkrátka vyprodukovala méně záživné album. I to se stává.

 

Po takhle pesimistickém úvodu cítím potřebu desce vrátit alespoň trochu lesku a slávy. Kapela tentokrát kontempluje nad otázkou života smrti a konce obecně, ať už ve vztahu nebo přátelství. Své pocity zhudebňuje hlasitě a kontrastně, jak jsme zvyklí. Každá ze skladeb je vybavena vlastním osobním příběhem a název alba v sobě má koncentrovat i pozitivní aspekty konců. To ostatně vždycky byl trademark amerického čtyřlístku, jakýsi otisk naděje a dávka jistoty v pozadí, že všechno bude dobrý.

 

Předchozí řadovku Wilderness (2016), která svým alternativním přístupem udělala menší vlnku na stojatých vodách post-rockového rybníčku, jsem s určitými výhradami přijal. End je v zásadě dobrá deska, dotažená a dobře zahraná. Akorát není mnoho důvodů, proč se k ní vracet. Některé gradace zkresleného zvuku rvou místo chlopní repráky (závěr Moving a Peace Or Quiet). Srdíčko zabušilo u skvělé předposlední pecky The Fight, která v sobě má drama i pohlazení. Poslední It's Never Going To Stop nabídne předlouhé intro, co když už začne tepat a vyvolávat ducha desky Take Care, Take Care, Take Care (2011) – kéž by přišlo i stejné nasazení, utopí se v klavírní atmosféře a vyzní do ztracena.

 

Neprobádané horizonty už zřejmě nejsou motiv, který by na řadovém albu hnal kapelu kupředu. Čtveřice je zcela ponořená ve vzorcích žánru, který důvěrně zná, a kromě dalších sedmi nových skladeb s klasickým rukopisem nepřináší nic moc nového. Přičteme-li nedostatek chytlavých momentů, údernosti a epiky, není to pro celek ta nejlepší vizitka. Zejména s ohledem na fakt, že by se mělo jednat – jak název naznačuje – o poslední dílo a tečku za kariérou jedné z velkých kapel. Propagace tvrdí, že se jedná o možná nejvelkolepější album diskografie… Za mě dobrý, neurazí ani nenadchne, ale nejostřejší tužky v penále bych rozhodně hledal mezi staršími deskami.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 31.5.19 16:51

Z Profan jsem byl onoho času naprosto vystřelenej. To album bylo neskutečně intenzivní a mělo v sobě haldu nápadů. Zde na první dobrou zatím ok, zejména se přidalo na echách a Dolkovu "volání do dálky", což hodně můžu, obzvšť v kombinaci s jeho pochodovými bicími, u kterých se úplně tetelim jak do nich z vejšky řeže. Nicméně oproti předchůdci už je to trochu přeprodukovaný, je tam zakomponováno zbytečně moc pičovinek, aby to bylo co nejvíc členitý a nejvíc to odnesl imo právě song Dominans, kde mě zrovna ten hnas Agnete leze luxusně na nervy. Tu rockovou přesnaženost jí nežeru. Ale je taky možný, že už na ni mám apriori averzi, protože mě v myšlenkách vrátí k hroznýmu alba Abracadabra od Dimmu Borgir, kde taky vřískala. Jinak ale dobrý, budu se tomu věnovat.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky