Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Explosions In The Sky - End

Explosions In The SkyEnd

Symptom30.11.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Adam Audio A7V / Marshall Minor
VERDIKT: Doba, kdy texaské kvarteto nejenže znělo z reproduktorů, ale doslova s námi bylo v místnosti, pominula.

Nečekal jsem nic a nejsem zklamán. První přehrání novinky End se odehrála ve znamení nenadšení. Nahrávka prosvištěla kolem jako všední den plný pracovních povinností a jediné, co jsem s jistotou schopen zkonstatovat je: a) i bez nápovědy poznáte, že hrají Explosions In The Sky; b) až na pár výjimek je to celé tak trochu bez života; c) některé repetitivní pasáže s explozivními bubny mi drhnou v uchu. Buďto je mé post-rockové období nenávratně za mnou a jsem v žánru ztracen, nebo kapela zkrátka vyprodukovala méně záživné album. I to se stává.

 

Po takhle pesimistickém úvodu cítím potřebu desce vrátit alespoň trochu lesku a slávy. Kapela tentokrát kontempluje nad otázkou života smrti a konce obecně, ať už ve vztahu nebo přátelství. Své pocity zhudebňuje hlasitě a kontrastně, jak jsme zvyklí. Každá ze skladeb je vybavena vlastním osobním příběhem a název alba v sobě má koncentrovat i pozitivní aspekty konců. To ostatně vždycky byl trademark amerického čtyřlístku, jakýsi otisk naděje a dávka jistoty v pozadí, že všechno bude dobrý.

 

Předchozí řadovku Wilderness (2016), která svým alternativním přístupem udělala menší vlnku na stojatých vodách post-rockového rybníčku, jsem s určitými výhradami přijal. End je v zásadě dobrá deska, dotažená a dobře zahraná. Akorát není mnoho důvodů, proč se k ní vracet. Některé gradace zkresleného zvuku rvou místo chlopní repráky (závěr Moving a Peace Or Quiet). Srdíčko zabušilo u skvělé předposlední pecky The Fight, která v sobě má drama i pohlazení. Poslední It's Never Going To Stop nabídne předlouhé intro, co když už začne tepat a vyvolávat ducha desky Take Care, Take Care, Take Care (2011) – kéž by přišlo i stejné nasazení, utopí se v klavírní atmosféře a vyzní do ztracena.

 

Neprobádané horizonty už zřejmě nejsou motiv, který by na řadovém albu hnal kapelu kupředu. Čtveřice je zcela ponořená ve vzorcích žánru, který důvěrně zná, a kromě dalších sedmi nových skladeb s klasickým rukopisem nepřináší nic moc nového. Přičteme-li nedostatek chytlavých momentů, údernosti a epiky, není to pro celek ta nejlepší vizitka. Zejména s ohledem na fakt, že by se mělo jednat – jak název naznačuje – o poslední dílo a tečku za kariérou jedné z velkých kapel. Propagace tvrdí, že se jedná o možná nejvelkolepější album diskografie… Za mě dobrý, neurazí ani nenadchne, ale nejostřejší tužky v penále bych rozhodně hledal mezi staršími deskami.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky