Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Eye of Solitude - Godless

Eye of SolitudeGodless

Garmfrost28.1.2022
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Pod slupkou chladu a temnoty dřímou neskutečné emoce...

Opravdu nevím, jak to Daniel Neagoe dělá. Chrlí jednu nahrávku za druhou pod různými projekty, a všechno se dá přinejmenším poslouchat. Kde bere tolik inspirace, času a chuti… Neskutečným Clouds jsem se věnoval nedávno, Daius vlastně také. Stylově Danielovu produkci pojí hluboká melancholie a drtivá atmosféra. A také doom metal. Tu jemnější, tu hrozivější. V Eye of Solitude se od začátku věnuje nejpochmurnější odnoži nejpomalejšího metalového ranku, tedy funeral doomu.

 

V řadách Eye of Solitude se prostřídala řada muzikantů, nicméně poslední nahrávky si nahrál Neagoe sám. Zajímalo by mě, zda úbytek kolegů znamená fakt, že je Daniel náročný šéf, jehož nároky nelze beze zbytku splnit, nebo se s ním jednoduše nedá vydržet. S ohledem na ponurost jeho umění je zřejmé, že se nejedná o jednoduchou osobnost. Ať už je tomu jak chce, funeral doom vyžaduje emoční zátěž a uvěřitelnou bolest, a to Eye of Solitude i na své sedmé dlouhohrající desce bezesporu nabízí.

 

Hned na první pohled vidíme, že se jedná o regulérně nejkratší nahrávku s nejmenším počtem skladeb. Trojice označená Part IPart III se rozprostírá na necelé tři čtvrtě hodince, což není na doomovou fošnu nic moc. Skladby jsou se svou stopáží jedna deset a dvě víc než šestnáct minut natolik umně promyšleny a zaranžovány, že představují osobitý a vlastně daleko obšírnější vesmír, než by se na první pohled zdálo. Vše volně plyne tentokrát bez bouřlivých vstupů s evokacemi ambientu s příměsí temné bolesti a smrtelného chladu. Nedočkáme se žádné ozdoby v podobě ženských vokálů, jemných mužských vokálů (ty mi chybí), ani zrychlení jak se párkrát v minulosti stalo.

 

Obdivuju, že se Daniel v Eye of Solitude vyhýbá nastavených cest, které kdysi vytyčily britské veličiny. Ano, kdo chce, uslyší náznaky raných MDB či psychedelického vrstvení Esoteric. Daniel Neagoe se však natolik noří do své vlastní duše a vlastních vizí natolik hluboko a upřímně, že se možných odkazů dotýká pouze lehce. V podstatě se stal inspirací sám sobě. Na druhou stranu – srovnejte Clouds, Eye of Solitude nebo třeba Aphonic Threnody. Nejde to, že? Obdivuhodné.

 

 

Kacířská trojčlenná sbírka Godless rozvíjí bezbožný rituál, který je dokonalým průvodcem zimy, chladu a dlouhé noci. V těchto dnech, kdy je vše těžko viditelné, matoucí, lze boha hledat marně. Byť kolem vás tepe dav, necítíte ho skrz clonu vlastní osamocenosti. Neslyšíte jeho hluk přes svůj zoufalý křik. Godless může znalci stylového ranku kromě chladu přinést také pohlazení. Klávesové melodie ve spojení s příjemně zabarvenými kytarami a decentními rytmy s takřka neslyšitelným tlukotem po odhrnutí nepřístupné slupky zla ukrývají totiž nesmírné množství nádherných melodických linií a utišujících emocí. Jste nemocní? Godless může být lékem. Ale také zkázou a smrtí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky