Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hleďme na ně, na naše sousedy, přec se jim alespoň v některých rovinách daří. Tady se pevně školí Bay Area – druhá polovina 80. let a počátek 90. let 20. st. – thrash metal. To je to místo, kde novinkové album slovenských Face Of Agony v konkurenci obstojí. Overkill, Forbidden, Slayer – dále jistě nemusím pokračovat. Ti, kdož mlsali thrashové skvosty daného období, dávno tuší, kde se naši bratři Face Of Agony pohybují a co je možno očekávat na recenzovaném kotouči „Hunting Season Opened“. Zátoka, v níž se velmi zostra prohánějí, je naplněna naprosto čirou a ničím nekontaminovanou thrash kapalinou. Sázka na stylovou ryzost a velmi slušný zvuk evokující zlatou dobu thrashingu se mi velmi zamlouvá. Přiznávám, při poslechu netrpím žádnou pachutí a nechutenstvím a neustále ulamuji jedno okýnko z tabulky za druhým, když není z čeho ulomit, dojdu si pro nový pamlsek zabalený pod tlačítkem repeat. Na těchto dobrotách jsem dávno v minulosti vyrůstal a mé tělo si je žádá i dnes.

Mám radost, album a samotná kapela může směle bušit do brány, před vstupem do zahrad reunionovaných zámořských spolků (nebo již dávno zaprášeným počinů) a případně jim řádně rozehřívat publikum po evropských štacích. Face Of Agony ctí dávné čítankové zápisy, s hrdostí je vyzvedají a po svém do nás napráskají. Schopnost necitovat jen naprázdno dokazuje hned úvodní instrumentálka, víření kytar, startování hrozivě vypadajícího velkoobjemového monstra se daří, provozních otáček i tempa je důkladně dosaženo. K jeho ztrátě nedochází v žádném případě, střední kovotepecké tempo je to nejpomalejší, co vrchní strojník dovolí, ale jeho choutky jsou jiné, raději ještě přišlápne pedál k zemi a občas nás kopací salvou vyžene ven kontrolovat soustrojí. Ne zbytečné obavy, tohle se nezadře, udeř to – drť to – rozemel to!

Není co bych vyzvednul do nebes, co pohaněl do řečiště zmaru. Album mi prostě sedí a cesta, kterou Face Of Agony během své existence urazili, nebyla zbytečná. Vyrostl z nich Zabiják. Vliv současných Slayer je ve většině zářezů cítit jako prasečák v létě. Ale bez urážky a opovržení, hudba je samonosná, stojí na pevném a jistém podání instrumentalistů. Schopnost vypustit i chorá sóla se cení, zvláště, když se stále ctí jen ta dobrá tradice a nerve to uši vlastní malostí a nucením se do nich. Trochu mě trápí konec alba, ve skladbách houstnou časté okaté výpůjčky hlavně z „Christ Illusion“ (především „Lost In Time“). Ale takový malý škraloup na kakau slupne každý thrasher po pařbě s chutí, nebo je libo orosená zrzka?