Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fall of Empyrean - A Life Spent Dying

Fall of EmpyreanA Life Spent Dying

Jirka D.1.10.2011
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Album A life spent dying lze doporučit fanouškům doom / deathových ukolébavek pro rozšíření zájmové oblasti za hranice Atlantského oceánu či jiným hudebním hledačům a pátračům pro osvěžení nudného dne. Příznivci žánrů jiných, progresivních a dnešních budou dýchat stěží.

Kapela Fall Of Empyrean pro mě byla do nedávna velkou neznámou a jejího jména jsem snad ani nezaslechl. Parta vedená zpěvákem Richardem Medinou pochází z Arizony ve Spojených Státech, funguje od roku 2000 a možná to bylo právě tou dálkou, že její jméno se mi zatím vyhýbalo jako cikán práci. Situace se změnila v nedávné době, kdy se mi pod rukama objevil stříbrný kotouček nesoucí název A life spent dying, kterému lze připíchnout pořadové číslo tři v rámci diskografie kapely. Bez znalosti dílek předchozích se vrhám do chmurných vod...

 

...žánr, ve kterém se dnes budeme pohybovat, má svůj vrchol už nějaký ten rok za sebou a skoro bych se nebál říct, že rozvláčný doom (/death) se drží při základně pyramidy dnešního metalu. Inu, časy jdou vpřed a jestli kdysi v první polovině 90. let muzikanti přemýšleli o marnosti existence všeho a všech, a tvořili kompozice pomalé, tak dnes se ženou do popředí metalcoreové úderky doprovázené rozšafným a napůl zpitým davem v lidových krojích a pirátských kazajkách. Doba si žádá své hrdiny a samozřejmě i své mučedníky, ke kterým je ovšem snazší projevit trochu té lidské náklonnosti. Lid vždycky miloval mučedníky!

 

Proto i já se rád pouštím do přehrávání poslední desky Fall Of Empyrean, i když je mi předem jasné, že to, co uslyším, je opředeno hustými pavučinami zapomnění, leží pod nánosy prachu na zatuchlé, smrduté půdě, kam většina chodí odkládat nepotřebné haraburdí vystrnaděné z popředí zájmu věcmi novými, lesklejšími a přitažlivými. Kdybychom tak věděli, jaké všechno haraburdí tam ještě budeme přesouvat a ze kterých starých krámů budeme ještě rádi sfoukávat nánosy prachu! Pošetilá a vrtkavá je lidská mysl! Bláhoví jsou ti, kdo nevěří!

 

Hudba Fall Of Empyrean nikterak neobjevuje nové země, vše je známo, mapy vytvořeny, terra australis incognita už dávno neplatí a globus se točí celý dokola. Stačilo sbalit kufry a nastěhovat se do země, jejíž klima jim jest nejmilejší. A tak se stalo, přijali mravy už dávno zaběhnuté, mnohými dodržované a stali se součástí komunity, které vládnou už několik funkčních období titíž vládcové, neohrožení ve svých pozicích, s obdivem sledovaní a stále uznávaní. Jen některým se podařilo přiblížit k základům piedestalu, ostatní jsou předem odsouzení do třetího stavu, k placení desátků a daní. Daně jsou kruté, daně sužují lid, ale dokud budou peníze, budou si na ně ostatní dělat nárok.

 

Trpělivý čtenáři, nebudu tě již napínat úvahami, které nic než marnost jsou. Fall Of Empyrean hrají hudbu, která už tu byla kdysi dávno. Své dílo odvádí dobře, i když mnohé momenty se nezdají býti zajímavými a těžko se k nim navracet. Na albu je třeba hledat, být trpělivý a shovívavý do té míry, že vynaložené úsilí přinese alespoň částečné ovoce. A ono je přinese, i když plody se budou snad zdát málo zralé a jakési malé. Je to starý strom, mnohými nepohodami poznamenaný, větrem a bouřemi polámaný a přesto mu nelze upřít jakési kouzlo, půvab divokého vzhledu a uznání.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky