Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vlastně ani nevím, proč jsem měl pocit, že jsme na Echoes už o Falloch něco psali. Teda psali ve smyslu recenze některé ze starších desek, které jsou dvě a které v kontextu té nové, třetí, jakoby nebyly. Nepsali jsme nic. Každopádně aktuální posun dovoluje otevřít zcela novou kapitolu, protože Falloch jsou jinde. Ke všemu se ale dostanu a vezmeme to popořadě.

Falloch pochází ze skotského Glasgow a v jádru šlo vždy pouze o dva soudruhy - Scotta McLeana a Andyho Marshalla - kteří se porůznu obklopovali někým dalším. Především bubeníkem a vokalistou. Název kapely byl odvozen ze slova Falach, což ve skotské gaelštině znamená „skrytý“, a jde o jméno vodopádu „Falls of Falloch“ nedaleko jezera Lomond ve Skotsku. Pokud jde o muziku, tak na zmíněných dvou deskách - Where Distant Spirits Remain (2011) a This Island, Our Funeral (2014) - byste asi našli určitou podobnost s Les Discretes, Alcest, vyměklými Fen či Drudkh. Tedy muzika na pomezí (post) rocku a metalu, s nádechem folku, velmi lehce black metalu (toho přírodního) a hnaná hodně do atmosféry. Z Falloch byla vždycky cítit vegetace, vlhký podzim a ranní opar nad jezerem. To všechno pěkně v jednom balení, nikdy nijak geniálně, ale tak nějak slušně vždycky. Dvakrát.

Třetí deska nazvaná Prospice je první deskou vydanou bez vydavatele (dříve Candlelight Records) a je to i první pokus posunout svůj výraz zcela někam jinam (nebo skoro zcela, dozvuky starých časů v The Tenth Planet). Z kapely odešel Andy Marshall, který se nejspíš věnuje svému projektu Saor (TADY jsme psali) a na jeho místo přišel Benjamin Brown, nový kytarista, baskytarista skladatel a textař. No a po ne příliš přesvědčivých zpěvácích - první album vokálně utopil přímo Andy Marshall, druhou desku přiměřeně zdatně nazpíval hostující Tony Dunn - je druhou velkou změnou angažmá zpěvačky, kterou se stala Amaya López-Carromero. Takže nové je skoro všechno.

Výsledek? Taková zajímavá schizofrenie…

Falloch hodně prosvětlili svůj zvuk a od zvlhlého folku kráčejí vstříc něčemu, co by se dalo nazvat prog rockem. Či pokusem o něj. Po vzoru minulé desky používají lehce dřevní basu, ale jinak nové album připomíná okamžik, kdy se kolem jedenácté zvedne mlha a vysvitne Oskar. Lehké kytary, pár klávesových ploch s úměrně jiným zvukem a ženský zpěv kolem toho všeho. A někde tam začínají první problémy.

Hudební stránka alba je přiměřeně zdatná, i když ruku na srdce - žádní skuteční technici to nejsou a celý ten prog rock je potřeba brát tak trochu s rezervou. Z desky je cítit snaha hrát a skládat techničtěji, ale ne vždy se záměr setkává s podařeným výsledkem. Kupříkladu hned po první povedené skladbě Fata Morgana představuje následující Talbot’s Creed citelný propad a tak trochu křeč. Větší problém ale představuje hlasová poloha nové zpěvačky, která ... jak bych to jen napsal ... která se snaží vytvářet umělečtější dojem, než na jaký má hlasový fond. Což ve spojitosti s její ne úplně příjemnou hlasovou polohou vytváří trochu nebezpečnou kombinaci.

Dalším problém je i to, že Falloch si jednoduše ukrojili příliš velký krajíc. Třetí skladba v pořadí - Meridian - je vlastně vata, co se zkouší tvářit jako příjemná atmosférická rockůvka, a je to bohužel jen jeden příklad za všechny. Falloch jakoby se trochu lekli možností, které se jim jejich žánrovým posunem nabídly, a tak trochu nejistě a bezradně krouží po povrchu. Dobrý dojem pak zanechávají jen osamocené fragmenty, které by ale potřebovaly zásadně rozpracovat a hlavně rozvést na celou délku skladby (třeba povedený úvod a závěr Pluto Conjunct Neptune, mezi kterými ale leží propast nudy). A právě tahle nevyrovnanost (nezralost, nedotaženost) je asi největším problémem desky.

Budiž nicméně Falloch přáno, protože i když to tak možná nevyznívá, jejich nový směr se mi zamlouvá a jako první kontakt s neznámým územím je deska Prospice celkem fajn. Řeči

o světlých zítřcích si nechám stranou, ono to prostě nějak někdy dopadne. Anebo nedopadne. Za mě hlasuju pro změnu zpěvačky a k dobru dávám pět bobříků navíc za krásný obal. Amen.