Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mikko Aspa je jeden z těch, kteří stále věří. CLANDESTINE BLAZE jsou jeho projektem, kam nesmí žádný další, klíče od baráku má jen on sám a za dveřmi existuje strohé black metalové soukromí. Samotář se takto potuluje svým teriroriem patnáctým rokem a množsví vydaných nahrávek se už snad nedá ani spočítat. Co se ale dá spočítat naprosto bez obav, je Mikkovo zapálení a dar přenést do své tvorby pravou a nefalšovanou zlou auru, nad níž není vhodné jen tak mávnout rukou a jít o dům dál. Důkazem budiž tohle poslední plivnutí do našich obličejů. V tom je ta harmonie boje.

CLANDESTINE BLAZE zapálili onen svět a je možné v tom hledat zalíbení. S vůní zdechlých zbytků těl na podlaze, s perverzí načichlým ovzduším a poměrně jasně srozumitelnou černě kovovou údernou jednotkou. To, že ze všech pozic pálí Mikko sám pak neznamená jeho oslabení na bojovém poli, jako spíš víru ve vlastní zbraně a umění záludných taktik a manévrů. CLANDESTINE BLAZE jsou finskou připomínkou norské učebnice hořících kostelů, odkud nejčastěji zní temná muzika Darkthrone. Někdy se až zdá, jako by Mikko a Fenriz ve svém mladším vydání chodili ke stejnému kardiologovi, neboť se zdá, že jejich hercny trpí stejnou poruchou.

Novinku zdobí plánovaně podřadný zvuk, tahle hudba zkrátka musí páchnout a svíjet se v poněkud jiném, než kvalitním ruchovém procesu. Tempo osciluje mezi zbídačeně seřízenou sešívačkou a chladem podzemí surově pomalých riffů, které mám osobně nejraději, protože krev v žilách musí přece tuhnout. Zvrácenou atmosféru umocňuje použití klávesových nástrojů. Ty netvoří pevnou součást nahrávky, ale jen doprovodnou. Vlastně to vypadá, jako by se Mikko cestou k plotně jen náhodně opřel o stůl vedle, kde vedle ubrousků a příborů na pořádnou porci právě připravovaných odřezků kněží, leží také pár klapek ke zmáčknutí. A když už je pan domácí pomačká, jde o jednoduše nastavenou temno-náladu, nebo polohu já-varhaník, což dodává hudbě sice prostý, ale rajcovně rouhavý nádech. Až po dobré večeři a stylovém uprdnutí si velmi seriózně působící strejda Aspa sedne ke klavíru a zapreluduje trochu skromného umění. Stále v nepřátelské a choré atmosféře. A to mají mazlíčci rádi (že jo Bhute?).

Být nepřekvapivý a svým způsobem vykrádající cizí území, nezmanená být hloupý a bez vlastních nápadů. "Harmony Of Struggle" je toho důkazem. Jde o skutečně dobrou desku, jenž si takových označení sotva všímá. Jde o syrovost, o dobře zpracovaný původní kámen, o hlad po chladu a perverzi a v neposlední řadě o umění vše pospojovat tak, aby to nebolelo a netahalo za uši, údy a jiné významné části těla. Jde také o to, že Mikko jen nebuší jako hluchý do vrat, ale má cit pro změny v pravém místě. Prostě čtyřicet minut vyhánění smradu z kostelů pomocí vyzkoušených postupů, které fungují i dnes. Nic pro zvukové buržousty.