Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Falls of Rauros - Believe in No Coming Shore

Falls of RaurosBelieve in No Coming Shore

Victimer7.11.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Příjemná procházka severoamerickou přírodou s divočinou za zády a ohýnkem před sebou.

Přiznat si další kapelu, která pro svůj název zneužila dílo Tolkiena, je už stará písnička. Přiznat si další kapelu ze studeného Portlandu (ovšem pozor - u Falls Of Rauros jde o ten ve státu Maine) už tolik pocitů nevyvolá, ale blízkost k Agalloch se vybaví hned. A hned si dodejme, že blízkost je tu i výrazová. Falls Of Rauros patří mezi ty kapely, které si lebedí v načrtávání přírodních motivů skrze metalovou muziku. Jistou tajemnost si pro mne zachovali i tím, že sice dali světu vědět o tom, že jsou ve čtyřech, ale vytáhnout z nich nástrojové obsazení už trochu bolí. Jinak ano, bavme se znovu o neprostupných lesích, potocích, jenž stékají ze skal do údolí a bavme se hlavně o atmosféře drsného počasí. Chtělo by se říct, muzika z darů (jejich) země. A vlastně proč ne...

 

Pokud bychom měli Falls Of Rauros určit osudové příbuzné, nemůžeme vedle Agalloch zapomenout ani na Skagos, Fen nebo klidně Wolves In The Throne Room. Síla kapely spočívá v propojení hrubých blackmetalových postupů s klidnými folkovými motivy a trochou té přírody, co je zrovna kolem. A musím uznat, že se Falls Of Rauros v tomto propojení vyznají a sluší jim. V pomalých pasážích sice od Agalloch víc než zdatně opisují, ale i tak se lze v pohodě uvelebit na bobek, píchnout buřta na klacek a potichu zírat do tmy. Další porovnání se pak více či méně nabízejí po celou dobu alba, ale tentokrát to není až tak na škodu. Falls Of Rauros si se svými motivy umí poradit a z Believe In No Coming Shore se tak stává pěkná poslechovka. A když si ji sebou vezmete jen tak do mobilu na podzimní procházku lesem, je její účinek téměř maximální.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/falls%20of%20rauros%20recka.jpg

 

Co mě na Falls Of Rauros baví nejvíce, je jejich bezprostřednost. Tedy ta vlastnost, která mi třeba u posledních Agalloch chyběla. Ty divoké, neošetřované přechody, co umí rozpoutat pravou bouři. Slabá třičtvrtěhodinka letí jako vítr, chvíli se zastaví v korunách stromů, aby je za chvíli rozkymácel až k zemi. Nic víc, nic míň. Podobná muzika není na nějaké velké závěry a důležité je vědět, že má svou duši. Přes všechna úskalí a drobná nedorozumění se jí dá věřit. Falls Of Rauros se dostali až na úroveň zmíněných kolegů, nestojí jen tak bokem a nedělají si poznámky do deníčku. Prožitek je docela silný a s dalšími poslechy jen roste. A to máme rádi snad všichni.

 

Tohle album, a existence Falls Of Rauros samotná, je totiž o prožitku. Buď vás trkne, nebo nechá mimo svůj dosah. Já jsem si tuhle epizodu ze severu nakonec oblíbil a vnitřně věřím tomu, že to není jen díky slabosti pro tuhle hudbu celkově. Falls Of Rauros nahráli album, které nenadchne, ale osloví. A to se taky počítá.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ivoš / 8.11.14 14:04odpovědět

Minulé album "The Light That Dwells in Rotten Woods" bylo o něco lepší, doporučuji:-) Novinka si nevede špatně ale občas je až moc nevýrazná

Coornelus / 7.11.14 6:33odpovědět

Ahoj, dostal jsem na tuhle kapelu tip od zpěvačky ze SubRosy, jako že jo :-) Poslouchám to pár dní a nemůžu tvrdit, že bych se z toho měl podělat, ale jak píšeš, poslouchá se to dobře :-) Agalloch jim tam z trenek čouhaj dost, ale proč ne, vždyť je to dobrá adresa. Vlastně s tebou ve všem souhlasim :-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky