Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není to jen country, blues nebo povinná státní hymna u sportovních zápasů, čím se americká hudba dostala do všedního povědomí. Stejně silný zvuk má jejich metalová scéna a tamní blackmetal je už naprosto svébytným subžánrem. Kde jsou ty doby, kdy nás válcoval jen zámořský deathmetal. Už dlouho nám čerti zpoza oceánu pijou krev a u toho vypráví o lesních radovánkách.  Ať je to chvála přírody nebo syrovost míchaná se silnou melodikou, určitý lokální punc tam cítit je.

Jedněmi z mnoha jsou Falls Of Rauros z Portlandu, kteří se při vymýšlení názvu inspirovali Tolkienem. To už je taková běžná nemoc jako třeba kašílek a pokud člověka nic nenapadá, stačí otevřít jakoukoliv Tolkienovu knihu a na libovolné straně se nabídne hned několik dobře znějících jmen vhodných nejen pro metalovou kapelu, ale i dítě nebo psa. Však jakýsi pudl Sauron u nás po sídlišti vlastně pobíhá...

Než jsem album odzátkoval, dlouho mě odrazoval nepovedený obal. Kýčovitá malba jak zkraje devadesátých let nemá moc co říct a mé oko radši rychle přeostřilo jinam. Ale aspoň jsem byl trošku připraven, protože i hudebně jde tak trochu o kýč. Album rozhodně netrhá normy a netváří se jako něco co není. Skromně využívá prostor a staví se do řady atmosférických souputníků přísahajících na přírodní neoblomnost. Neujíždí, nesnaží se v trháku získat náskok před ostatními, a tak máme možnost si jej důkladně prohlédnout. Díky tomu se velmi brzy ukazuje, že přílišného vzrušení se nemusíme bát.  I když bych jako hlavní cíl viděl probuzení silného dojmu a citu, tak kapele se to daří jen průměrně. Hlavní měrou za to můžou obehrané postupy, které jsou jen další variací na dané téma. Lehce může dojít k záměně a při slepém poslechu myslet na nějakou podobnou kapelu. Falls Of Rauros chybí jasný podpis.

Ale když odhlédnu od otázky originality, tak hudba jako taková své kouzlo má. Dýchá na nás lesním šamanismem, chladnějším obdobím roku a krkavčím trusem. Ptačí skřehot nás provází celým albem a řadí se k dalším všedním prvkům co nám deska odhaluje. V melodiích se příjemná místa nalézt dají. Z valné části jsou hrubšího ražení, hoblují vlídné popěvky oděné do škrabajícího roucha a mně se v hlavě zjevují meandrující potůčky v tichém stínu padajících vloček. Netrvá dlouho a zjišťuje, že Falls Of Rauros nejsou ortodoxní klauni, naopak dbají na to, aby se jemné nitky pocitů nepotrhaly v mlází přísné přírody. Zaměřují se víc na její krásy a vlídné dny, než na chladnou neovlivnitelnost počasí. Toho se povedlo dosáhnout jednoduchou stavbou písniček a několika ostřejšími riffy. Tím nejtvrdším faktorem je pravděpodobně vokál, který se své murmurující podstaty drží jako klíště. Nepřesvědčí ho žádné kytarové sólo a to musím říct, že některá jsou dost povedená. Stejně tak nezapůsobí žádná klávesová pasáž, nebo rozjímavá akustická kytara. Díky nim se naopak sem tam dostaneme do lehce infantilních oblastí, ale někoho po duši třeba pohladí.

Škoda, že opravdu silná skladba se stala nedosaženou metou a Falls Of Rauros zůstali kdesi v půli dobře nalajnované cesty. Možnosti do budoucna tu jsou. Ale prozatím tenhle počin vnímám jako přijatelnou kulisu tam, kde se mluví, pije a kde se mají lidé rádi. Kde se porovnávají houbařské úlovky, ale taky třeba navštívené ruiny hradů. Všude tam bude vhodným společníkem. Na soustředěný poslech je to po chvíli nuda.