Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S jakým úžasem poslouchám již nějaký ten pátek nové album Fallujah, kteří se postarali před rokem o pořádný poprask s EP -Nomadic- a doslova mi vytřeli zrak mohutností ruku v ruce s technikou a atmosférou. Ano, novinkové album poslouchám s úžasem a nestačím se divit tomu, co vše se na něm děje a s jakým přehledem kapela šlape jako hodinky. Pojďme si k tomu říci něco víc.

Fallujah jsou mladou kapelou z Kalifornie, zformovanou někdy v roce 2007. Mají dvě desky, dvě polodesky (no jak jinak EP říkat?) a do třetice dvě dema. Mou pozornost zaujali minulý rok, když vydali pečlivě ošetřené EP -Nomadic- a zvedli tím můj zájem o technický death metal. Já v tom totiž slyšel už před rokem něco, co jsem jinde nedostal – vizi moderního metalu a na hranici technicky naspeedovaný fetiš (tedy jak zahrát složité pasáže co nejrychleji). A všechno to mělo atmosféru postavenou na zvláštně zefektovaných kytarách, často hrajících daleko více rockově než metalově.

The Flesh Prevails je technickým death metalem s přesahem do mnoha směrů. Je to deska nabušená nesmírnou rychlostí a technikou, jaká se běžně neslyší a sám jsem zvědav, kdy skupina upustí od takového nasazení a pustí se do středních temp / pomalejších vyhrávek. V současném stavu Fallujah předvádějí absolutní špičku technického death metalu, který není ani tolik o tvrdých sekanicích, nesmrdí hlínou ani neválcuje mohutným riffováním. Výraz Fallujah je cosi jako semknutá mlátička, která vypaluje jednu rychlou melodii za druhou, roubuje do sebe jazzové fůze, zvláštně zefektované kytary a dejme tomu rockové vyznění určitých sól a přechodů. A přitom si chlapci nepletou hrušky s jablky, nepřeskakují od talíře k talíři a nevzniká nerozluštitelný chaos, který by pak hrdě předvedli s tím, že kdo nepochopí genialitu, není hoden.

Vyzdvihuji – jako už od začátku – rychlost s jakou je jejich technická mašina hnaná dopředu. A jak promakaná celá ta stavba skladeb je. Tohle totiž není jednolitý sprint s jedním ultra rychlým rytmem, okolo kterého se to množí obalovým materiálem. Množství přechodů Andrewa Bairda a celá jeho technika totálního využití celé bicí sestavy je pro mé uši čímsi nepopsatelným. A oba kytaristé – Brian i Scott – množí melodie i ostré brusné rytmy s kadencí bejka na steroidech. Pěvecká poloha je – příjemně – pouze v hrubě tkaných linkách, absence otravného melodického vokálu (dnešní trend většiny mladých kapel) je příjemná.

Co je tedy nakonec druhotina Fallujah? Mnozí se přiklánějí k pokračovatelům průkopnických Cynic, já se nepřikláním k ničemu z celého výčtu názorů a úvah. Talentovaná pětice mastí technicky extrémně náročný metal s velkým melodickým potenciálem, rychlý, promakaný, částečně vizionářský. Druhotina překonává mnohé z jejich konkurence, nezabývají se přílišnými experimenty znít co nejrozmanitěji (The Faceless na poslední desce tím ztrácejí mnohdy dech), ani se nesnaží znít cyber / elektronicky / nadpozemsky / nadčasově a tím nekošatí samply a neutápí hudbu v aranžích (Mechina – Empyrean z roku 2013, ačkoli to není špatná deska). A to je mi hodně sympatické.

The Flesh Prevails je deskou s jasným výrazem, kapela jí dokázala hravě překonat veškerou svou minulost a navázat na výjimečný počin -Nomadic-, což je vynikající. Vyzdvihuji rovněž výborný obal, podobně promyšlený a solidně zvládnutý jako na počinu předchozím.