Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dívat se do minulosti spolu Myrkraverk znamená začít listovat knihou o deseti stranách a psát tu jedenáctou. Právě tolik let soubor působí na scéně a drží se náklonnosti k black metalu. Jejich domovinou je Norsko, lyriku občas doprovodí téma severské mytologie a ústřední hudební složku taktéž. Venku jsou dvě EP a čerstvě také (oficiálně až za pár dní) první velké album Nær døden. A to je předmětem naší recenze.

Poslouchám jej v různých denních i nočních hodinách, snažím se být otevřený všemu, co album nabízí, ale nedá se říct, že bych po x posleších nabyl tolik moudrosti, abych jej uměl vzít na milost. Nær døden totiž představuje přesně ten typ nahrávky, který časem sejde z očí, sejde z mysli. Co poslech, to aspoň náznak pocitu nucení se do něj. A to není úplně správně. Přitom se zdá vše na správném místě. Šmouhy od uhláků jsou po celém těle a severské lesy ohýbá mrzký vítr z hor.

Myrkraverk hrají takový ten starý dobrý black metal, ve kterém se plive na vše ostatní, co by zavánělo novotou. Patří k tomu i folkově laděné doprovodné prvky, či rovnou celé skladby (pamatujete Isengard?). Zrovna u nich ale Odinův pomocníček držící louč Bohu na jeho cestě k jedinečnosti nedělá moc dobrou práci. Nechci být zlý, ale některá z využití a hlavně zakomponování akustických nástrojů mi nedávají na vybranou. Tahá to za uši tak mocně, že by si je člověk nejradši urval a zahodil, neb to vypadá, že už je nebude potřebovat. (I když ten špatný folk k tomu přece patří... tak jako tehdy...)

Když se však rozburácí ta rezavá rykša ala Darkthrone, padne pár nechutně chytlavých riffů, otevře se plechovka s pivem a cosi se zahuláká do tmy lesa, pak je vše v pořádku. Kdyby se tohoto trendu kapela držela také během svých marných pokusů o folk, jistě by udělala službu nejen sobě samotné. (I když ten špatný folk k tomu přece patří... tak jako tehdy...)

Můj závěrečný sumář je o něco smutnější, než by mohl být. Nær døden doplácí na svou neurčitou podstatu a dává na odiv až mnoho míst, kde si nejsem zcela jist, že album nahráli lidé s jasnými úmysly. Nær døden je o neorganizovaném severském bouchání před zraky bohů. Je to rychle vysbíraná skládka různých nápadů a servírovaná na jednom albu až pod nos. A když už jsme u nosu, pod něj mi tahle kapela příliš nejde. Oproti takovým, kteří v tom vidí to pravé zatuchlé norské zlobení, kdy se nic moc neřeší a hlavně, že je pohoda. Těm může být ve společnosti Myrkraverk dobře i přes jejich zjevné nedostatky. Já mám rád Darkthrone, což se nedá říct o Isengard a Myrkraverk pro mě také nejsou kapelou, ze které bych si měl sednout na zadek. Ono to ani nejde, vždyť to pravé kouzlo dávno vyprchalo. 

Myrkraverk jsou kapelou, která podrobuje své špinavé rytmy vlivu nordického folklóru a pár neidentifikovatelným ohavnostem, které celkově neumím pochopit, uchopit a možná ani nechci. Jsou tu věci, které si rád pustím, pak ale i takové, na které bych nejraději zapomněl... (I když ten špatný folk k tomu přece patří... tak jako tehdy...)