Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fallujah - The Flesh Prevails

FallujahThe Flesh Prevails

Ruadek1.8.2014
Zdroj: flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Technicky death metalová nálož s melodicky brusnými hranami, s přesahem a vizí. Deska plná úžasných detailů, hravých nápadů bez technického chaosu, který je tu dokonale pod kontrolou.

S jakým úžasem poslouchám již nějaký ten pátek nové album Fallujah, kteří se postarali před rokem o pořádný poprask s EP -Nomadic- a doslova mi vytřeli zrak mohutností ruku v ruce s technikou a atmosférou. Ano, novinkové album poslouchám s úžasem a nestačím se divit tomu, co vše se na něm děje a s jakým přehledem kapela šlape jako hodinky. Pojďme si k tomu říci něco víc.

 

Fallujah jsou mladou kapelou z Kalifornie, zformovanou někdy v roce 2007. Mají dvě desky, dvě polodesky (no jak jinak EP říkat?) a do třetice dvě dema. Mou pozornost zaujali minulý rok, když vydali pečlivě ošetřené EP -Nomadic- a zvedli tím můj zájem o technický death metal. Já v tom totiž slyšel už před rokem něco, co jsem jinde nedostal – vizi moderního metalu a na hranici technicky naspeedovaný fetiš (tedy jak zahrát složité pasáže co nejrychleji). A všechno to mělo atmosféru postavenou na zvláštně zefektovaných kytarách, často hrajících daleko více rockově než metalově.

 

 

 

The Flesh Prevails je technickým death metalem s přesahem do mnoha směrů. Je to deska nabušená nesmírnou rychlostí a technikou, jaká se běžně neslyší a sám jsem zvědav, kdy skupina upustí od takového nasazení a pustí se do středních temp / pomalejších vyhrávek. V současném stavu Fallujah předvádějí absolutní špičku technického death metalu, který není ani tolik o tvrdých sekanicích, nesmrdí hlínou ani neválcuje mohutným riffováním. Výraz Fallujah je cosi jako semknutá mlátička, která vypaluje jednu rychlou melodii za druhou, roubuje do sebe jazzové fůze, zvláštně zefektované kytary a dejme tomu rockové vyznění určitých sól a přechodů. A přitom si chlapci nepletou hrušky s jablky, nepřeskakují od talíře k talíři a nevzniká nerozluštitelný chaos, který by pak hrdě předvedli s tím, že kdo nepochopí genialitu, není hoden.

 

Vyzdvihuji – jako už od začátku – rychlost s jakou je jejich technická mašina hnaná dopředu. A jak promakaná celá ta stavba skladeb je. Tohle totiž není jednolitý sprint s jedním ultra rychlým rytmem, okolo kterého se to množí obalovým materiálem. Množství přechodů Andrewa Bairda a celá jeho technika totálního využití celé bicí sestavy je pro mé uši čímsi nepopsatelným. A oba kytaristé – Brian i Scott – množí melodie i ostré brusné rytmy s kadencí bejka na steroidech. Pěvecká poloha je – příjemně – pouze v hrubě tkaných linkách, absence otravného melodického vokálu (dnešní trend většiny mladých kapel) je příjemná.

 

Co je tedy nakonec druhotina Fallujah? Mnozí se přiklánějí k pokračovatelům průkopnických Cynic, já se nepřikláním k ničemu z celého výčtu názorů a úvah. Talentovaná pětice mastí technicky extrémně náročný metal s velkým melodickým potenciálem, rychlý, promakaný, částečně vizionářský. Druhotina překonává mnohé z jejich konkurence, nezabývají se přílišnými experimenty znít co nejrozmanitěji (The Faceless na poslední desce tím ztrácejí mnohdy dech), ani se nesnaží znít cyber / elektronicky / nadpozemsky / nadčasově a tím nekošatí samply a neutápí hudbu v aranžích (Mechina – Empyrean z roku 2013, ačkoli to není špatná deska). A to je mi hodně sympatické.

 

The Flesh Prevails je deskou s jasným výrazem, kapela jí dokázala hravě překonat veškerou svou minulost a navázat na výjimečný počin -Nomadic-, což je vynikající. Vyzdvihuji rovněž výborný obal, podobně promyšlený a solidně zvládnutý jako na počinu předchozím.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

AK-47 / 19.5.15 13:25odpovědět

Poslouchal jsem rad uz Harvest Womgs a trosku jsem na ne letos zapomel. Ted jsem si The Flesh Prevails poridil a je to pro me zatim jedno z nejlepsich progr. techdeath alb a velky prekvapeni ! Pecka !

Garmfrost / 4.9.14 8:27odpovědět

V těchto dnech je poslech The Flesh Prevails mým stálým společníkem. Fascinující technická nálož s velkou škálou emocí.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky