Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Andrew Curtis-Brignell se s tím v poslední době moc nemaže. Loni se s kolegy hříšníky pěkně spustil v rámci řadovky "Setter of Unseen Snares", která leckoho šokovala svým ryze blackmetalovým naturelem, a dnes už zase klepe na vrátka. Jen mu dlouho nevydrželo držet se pravého lesního svinění, což se vlastně dalo čekat. Novinka je sice blackmetalová deska, ale úplně v jiném rozpoložení, než se prezentovala její předchůdkyně. Aby ne, když ji má na svědomí maník, který ještě nedávno ředil svůj černý čaj okvětními lístky shoegaze a když propadl temným myšlenkám, slídil ve své komoře skoro pokaždé jinde, než s okovy surového černouhelnictví na rukou. Caïna se během svého dospívání ocitávali na různých místech a všude jim bylo tak nějak dobře.

Dobře je jim i dnes. Aktuální věc je znovu ostrá jako břitva, ale tentokrát musíme děsivost black metalu vyklepávat z trubek, prohánět řinčícím areálem britských Zbrojovek, kde není slyšet vlastního slova a když už se zdá, že se není kudy hnout, přijde na řadu dusot EBM a z místního rozhlasu se ozvou staří dobří Joy Division. "Christ Clad In White Phosphorus" je industrial, je taky trochu post punk (titulní song), noise (všude kam se podíváš) a... samozřejmě black metal. Chudák poslední žánr sice nadále dominuje, ale dostává pěkně zabrat. Až tak, že v posledních dvou skladbách raději dobrovolně rezignuje. Nelze nezmínit také pocit, který mi vlezl do hlavy a už tam zůstal. Ten anglicky industriální. Vedle probraných vlivů na desce slyším násilnickou povahu Anaal Nathrakh, ovšem není to pocit soustavný, protože nebohé válcíře cestou do práce přepadli Godflesh a dost je zrychtovali. Náhoda to nebyla, sami si o to říkali.

Caïna znovu experimentují a znovu jinak. A zase jim to vychází. Novince nechybí šťáva, svou pozici si v klidu obhajuje a přepíná se z jedné polohy do druhé v podstatě nenásilně, jakkoliv jsou různé stylové přemety v souznění s ťukáním si na čelo. Tohle k této kapele patří, Andy si je toho dobře vědom a ví, kde a kolik čeho nabrat, aby se z jeho alba nestala zhovadilost. Hlukové sekvence a přerušované deklamace, nejrychlejší možné vyhlazováky i smířlivá elektronika, všechno se vejde. Přes limit jde jedině drtivě ambientní (ano, proč ne) plocha "Extraordinary Grace", která se vydala na svou dlouhou pouť tak trochu nazdařbůh.

Bušit si do hlavy jednotlivé dílky mozaiky je zbytečné. Tahle placka má mnoho překvapivých míst a ty přicházejí v čase, kde nejsou moc očekávana a o to silněji pak působí. Ne jako pěst na oko, ale pěst na hubu. Caïna jsou chvíli jako urvaní z řetězu, chvíli jakoby za továrnou zahlédli hezký motiv k zamyšlení a nakonec je stejně sevře síla osazovacího ústrojí a jeho nekompromisní kadence. Mučivě jedovatá rychlopalba, pod níž neustále rezonují ocelová monstra, se těžce zvedá a znovu padá. Zvukově bádá kolem propasti, snaží se o melodie (některé skutečně silné), roztěkaně trousí svou podzemní epiku a zaniká v lomozu. Tohle prznění black metalu mě baví. Může mít mnoho podob, mnoho otazníků a nedůvěřivých pohledů, ale jedno je jisté. Caïna představují své choré umění ve značné pohodě. Jako plně funkční nesoulad.