Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Fatality - Bloody Hate

FatalityBloody Hate

Garmfrost25.4.2015
Zdroj: CD v jewel case s papírovým přebalem (# CR 145) // promo od vydavatele
Posloucháno na: Philips MCD183
VERDIKT: „Bloody Hate“ je výsledkem starých profíků, srdcařů a dříčů. To samotné by bylo bezpochyby málo - samotné nadšení nestačí, aby vás okolí bralo vážně. Zde se ale úročí více než dvacetileté zkušenosti jak v hraní, tak i skládání.

„Bloody Hate“ je již čtvrtá deska brněnských (hrušovanských) death metalových stálic Fatality, která tentokrát vycházející pod záštitou punk & hardcorového labelu Cecek records. Kapela brázdí podzemní kolbiště už víc než dvacet let a za tu dobu si vydobyla slušné renomé doma i v zahraničí. Z každého nadechnutí je znát poctivá dřina a pravé death metalové smýšlení. Nebudu se zaobírat minulostí, personálními změnami, kdy z původní sestavy zůstal jen principál Mara Veselý. Omlazeni čerstvou krví vydali loni vražednou porci krvavé nenávisti. Svoje zkušenosti spojili s Igorem Moresem a jeho KWL Sound Design studiem a stejně tak dalším pojmem na poli grafickém Deatherem, který s Fatality spolupracoval už dříve. Výpravný booklet s fotografiemi mučených a následně zavražděných slečen opravdu stojí za veškerou pozornost. Podobná libovka musela stát nejen spousty peněz, ale hlavně práce. Deather je dávno známý svým uměním, tentokrát se však i on překonal. Tolik k přidruženým okolnostem a vrhněme se rovnou do víru střednětempého deathu, plného vzteku, bolesti a krve.

 

„Bloody Hate“ není nijak dlouhá deska. Osmatřicet minut je právě tak akorát, co podobně laděná muzika potřebuje. Zvuk je hutný, těžký. Nelíbí se mi pranic zvuk bicích, které mi připadnou hodně umělé. K samotné hře nemám větších výhrad. V pomalých a středních rychlostech si umí bubeník vymyslet zajímavé rytmy a jejich časté střídání dává znát, že je v těchto polohách pevnější v kramflecích než v těch rychlejších. Dvě kytary hezky zatěžkávají sound, ale v místech, kde se od sebe odpoutají a jdou do trochu odlišnějších melodií, skladba náhle dostane úplně jinačí šmah. A když se objeví sólo, tak teprve.

 

Fatality natočili svoji nejlepší desku. Je dost tvrdá, nekompromisní a zároveň nejprofesionálnější. Stylově nikam neuhnuli. Zůstávají věrni Sixfítům, Massacrům a jim podobným; a tedy Floridě. Lukáš má parádně hluboko položený growl a je mu docela pěkně rozumět. Žádný kanál a roura, ale zdravý brutální hlas. Lukáše doprovází i Mara a tak se na „Bloody Hate“ dočkáte různých hlasových kreací a podotýkám, že nudit se nebudete. Skladby jsou střídány různými střípky z hororů, jak se na podobně zaměřenou hostinu sluší a patří. Ted Bundy se dívá a co si představuje, nechtějte vědět. Surová „Night Fight“ má kupodivu hitový potenciál a jestli je posluchačům libo, máte zde další z coverů a sice „Suffer The Children“ od Napalm Death.

 

 

„Bloody Hate“ je výsledkem starých profíků, srdcařů a dříčů. To samotné by bylo bezpochyby málo - samotné nadšení nestačí, aby vás okolí bralo vážně. Zde se ale úročí více než dvacetileté zkušenosti jak v hraní, tak i skládání. Skladby jsou ve vší přímočarosti zajímavě vystavěné, nenudí. Na první ligu to není, ale myslím, že o to ani klukům nejde. Každopádně doporučuju jejich vystoupení, které vás donutí k pogu, vrtulím, hrození a kde Fatality zní přece jen brutálněji než z CD. Když to shrnu, vychází mi mírně nadprůměrná deska, na které forma lehce převyšuje obsah. Patříte-li mezi ortodoxní fanoušky old schoolu, neváhejte a na „Bloody Hate“ se vrhněte.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Luboš F. / 25.4.15 10:23odpovědět

Trochu s křížem po funuse,ale hlavně že to tu je. Parádní deska.Asi i souhlasím s hodnocením.Na koncertech jsou Fatality masakr,ale na album drive nenarvali uplně jako na živo.Chválím obal a booklet.To je panečku žrádlo!!!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky