Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Faustus - ...And Still We Suffer

Faustus...And Still We Suffer

Michal Z25.8.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Faustus mohou klidně z thrash scény zmizet, jejich přínos má zápornou hodnotu. Raději sáhnu po dříve vydávajících Forbidden, či Sacred Reich. Faustus již ve své době hráli čtvrtou okresní. Vzhledem k obnově zájmu o klasický thrash chápu vydání jako „dobrý“ obchodní tah. Byl to však jediný a poslední štěk z této boudy.

Album „...And Still We Suffer“ vyšlo v roce 2009 jako reedice alba, které bylo původně vydáno vlastním nákladem v roce 1996, americkou neznámou Faustus. Thrash muzika byla má kojná, ta mě přivedla na „správnou cestu“ a s ní jsem začínal. Hudební scéna je tajuplná bažina, jelikož odtajňuje jména part, která jsou mi neznámá. To se týká i Faustus z amerického Seattlu, kdež povstali z místního bohatého podhoubí, v době, kdy se moci ujímal grunge. Seattle dal světové hrubozrnné hudbě hodně jmen, budou do tohoto výčtu patřit i tito neznámí?

 

Vhodnější by byla jiná otázka. Proč toto CD a Faustus samotní zapadli? Je zde několik dílčích drtivých faktorů. Vylézt v roce 1996 s tak ohraným thrash materiálem, kdy scéna jasně patřila grunge vlně, byla smrtelná kombinace. Klasické podání thrashe, které je blízké Faustus, už před nimi několik stovek spolků drtilo s různým úspěchem, ale hlavně o dekádu dříve. Navíc pokus Faustus o technický thrash vyznívá jako nesmělé krůčky nemluvněte. Drží se osvědčených starých postupů, čitelnost skladeb je pro běžného thrashera samozřejmá. Přitom některé náznaky jsou optimistické. „They Walk Among Us“ hned zkraje zasekne své drápy do uší. Netlačí se na pilu, nejde o agresivní řezavý thrash, ale o jeho dospělejší formu, jakou se třeba prezentovali britští Xentrix. Dominuje střední důrazné tempo, kolem kterého se Faustus pokouší vystavit zajímavou strukturu. Vokální linka je velmi špatná a otvíráku alba moc neprospívá.

 

„Erosion“ ukazuje rychlejší tvář a také vhodnější rejstřík zpěváka, který se netlačí tam, kam nepatří. Hlavní plus skladby jsou však výstavní kytarová sóla, která jsou skutečně chutná a nejsou trnem v oku. Rytmika se drží vyšších standardů své doby, basa je náramně slyšet, její zvonivý zvuk připomíná D.R.I. Epičtější výpravné polohy nalézám v „Numb“, bohužel opět skladbu sráží zpěv. Rytmika škube chytrými tahy, kytara čaruje a místy cituje rejstříky Annihilator, podobně jako vokální linka. 

 

V páté skladbě čeká na vaše uši velký skok do hlubokého otvoru. „The Hell We Make“ – zvuk od této skladby je naprosto odlišný od předchozího slušného, hutného, dobového, stylového pláště. Jako by se nahrávalo jinde, nebo nebyl provedený master, či co. Zvuk se stane rozplizlým, nečitelným a zůstane tak do konce skladeb z původního vydání. Nemohu soudit, jestli takto postižená byla i původní verze, ale toto opravdu není hodnotné a vrhá Faustus do garážové jakosti. Ne, toto si naše uši opravdu nezaslouží. Navíc jednotlivé flákoty už nemají šťávu, nic nepřinášejí a jen citují sebe sama. Kompoziční vyzrálost nebo nápad těmto skladbám schází existenciálně. Thrash staromilcům doporučuji k namátkovému poslechu jen první čtyři skladby alba.

 

Co se týče bonusových live skladeb, jsem zklamán na celé čáře. Zvukový záznam nekvalitní, live atmosféru aby člověk pohledal. Natáčelo se v prázdném klubu rozměru ložnice, nebo na začátku festivalu, kdy byli všichni draví fans ještě před branami? Co musí ovšem každého nasrat je praskající zvuk v „The Hell We Make“. Tento nešvar nejsem s to pochopit, zvláště v dnešní době. Humus. Kvůli patině? Do háje, když se něco reedituje, tak tomu trochu vylepším zvuk. Lupající amplitudu na PC vymaže každý břídil. V případě mnohých reedic jsou dnešní nakupovači CD zahrnuti luxusem a jistou kvalitní výpravností (nemluvím o ořezaném zvuku) znovu vydávaných alb, aby byli donuceni tahat kačky na pult. Případně jsou oblaženi skutečně hodnotným bonusovým materiálem. Nic takového se zde nekoná. Booklet je bohužel hodně chabý. Ne, nic horšího jsem dlouho nepotkal. První 4 skladby na albu jsou slušné, nejeden pamětník uroní slzu, zbytek CD klidně vynechejte. CD beru jako dobový dokument a bídu regionálního významu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky