Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ale trvalo to. Dlouhých dvanáct let od poslední studiovky Earthlinked. Nejeden se divil, proč takhle rozjetá mašina šla najednou k ledu. Důvody se možná dozvíme z plánovaného rozhovoru, jsem hodně zvědav na odkrytá tajemství a skříňové kostlivce, ale teď se zaměřme na čerstvou novinku, která se nezájmu obávat nemusí.

V domácím archívu jsem si pro začátek vyhledal album Borderline, abych si připomenul rukopis kapely a měl novinku s čím srovnávat. Stále je to parádní věc, která mě baví a jednou za čas si najde cestu do šuplíku přehrávače. Po nějaké době strávené s albem Sunlight mohu s klidným svědomím říct, že mé sympatie jdou ještě dál. Co se nezměnilo, je to, že nemusíme nijak dlouho čekat na projev jeho charakteru. Od začátku vás obstoupí potemnělá, dekadentní atmosféra vytvářející lehce zjitřelou náladu. Okamžitě mě napadá, že poslouchám něco jako české Cult Of Luna, což mě těší. Důležité je to, že nejde o žádný revival, ale že jsme svědky letmých střetů těchto dvou entit, které se setkávají na pochybných křižovatkách pravděpodobnosti.

FDK se zdají střízlivější na poli atmosféry, ale jinak tam ty paralely jsou. Avšak netrvá dlouho a myšlenky zatoulané do Švédska se vrací zpět domů, aby se mohly věnovat aktuálním tématům, které Sunlight přináší. Svůj čas dostávají vzpomínky, protože podoba se starými alby je i přes časový odstup hmatatelná. Někde je cítit větší příklon k postmetalovému rozjímání, občas vás může kopnout do kolene lehká podobnost s Neurosis, ale jinak jsou to staří dobří FDK. Příjemné odplývání navazujících rifů nás vede krajinou ozkoušených postupů, které nás atakují silou vzpomínek a navozují někdy uklidňující, jindy divokou a nespoutanou náladu. Zasmušilost spolu se smířlivou vyrovnaností dominuje skladbám One Minute To Twelve a hlavně Die Offline, které mě uvádí do nostalgické nálady a vůbec nevadí, že v nich dominuje hrubý zpěv. Čistý vokál si vybírá jiná místa a vždy je to trefa do černého.

Když jsem se snažil zachytit vývoj od poslední řadovky Earthlinked, nepřišel mi nějak zásadní. Jakoby nebyl důvod se výrazně odklánět od vyzkoušených a úspěšných postupů. Zlomová rozhodnutí nejsou na pořadu dne a svítící otazník nad hlavou může rožnout právě jen fakt, že je vše při starém. Po všech těch letech skoro neuvěřitelné. Ano, drobné rozdíly se najdou, ale nejsou tématem k obšírnému pojednání. Sunlight je temnější, sevřenější a zvuk domácího studia FDK mi voní víc. Jinak jsou mé pocity tehdejší a dnešní skoro totožné. To, že nové album působí svěže a moderně, beru jako setrvalé fluidum kapely, díky kterému i jejich staré desky zní současně. FDK zůstávají věrni filozofii, která praví, že tvrdost není o rychlosti a divokém střídaní riffů. Jdou na to od lesa, což v jejich případě znamená, že tvrdost tvoří pomocí důrazné rytmiky a podmanivě podladěných akordů. Nabízejí nám toulky známým prostředím hlubokých tónů, které jsou erodovány chraplavým řevem nesoucím poselství zmaru a zkázy. Atmosféra je příjemně povědomá, možná o stupínek chladnější, než jsme byli zvyklí. Ubylo hardcoreové syrovosti a místo ní nás objímá naléhavá kytarová eroze, která zkázonosně buduje dlouhé zvukové plochy stejně dobře jako stavebnici kratších rifů. Musím se obdivovat tomu, jak vše sedí tam, kde má, nikde ani stopa nejistoty nebo zmateného bloudění. Sunlight v sobě nemá prázdného místa a každý jeho moment je součástí napínavého děje.

FDK se vrátili se silným mandátem, který jim velí zdolat barikádu domácího trůnu a udělat trošku bordel i v zahraničí. Našlápnuto mají skvěle a Sunlight nechť jim k tomu svítí plnou parou vpřed.