Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kapele Fear Factory patřila v mých mladších, bouřlivých letech velmi vysoká příčka v žebříčku oblíbenosti a na deskách jako Demanufacture nebo Obsolete jsem ujížděl často a rád. Ohlášený konec kapely v roce 2002 pro mě znamenal hluboký vnitřní otřes, i když díky pozdějším albům (Digimortal a Concrete) už její pozice v mé sbírce nebyla tak stabilní jako kdysi. Po reinkarnaci a prostřídání dvou členů v sestavě můj zájem o FF poněkud upadl a jejich tvorbu jsem přestal sledovat. Teprve nedávno jsem si posháněl zbytek chybějící diskografie a pustil se do poslouchání...

K albu Mechanize jsem se dostal více méně náhodou. To si takhle jednou vykračuju po našem malém Velkém Meziříčí, když v tom mě kroky zavedly až k obchodu z muzikou, který už dlouho (dle mého soudu) balancuje na hranici života, možná už za ní. No a tam v části s výprodejem jsem objevil mimo jiné právě Mechanize – a to digipakovou verzi za celých 199 peněz. Ruku na srdce, kdo z vás by odolal?! Jsme všichni lidé hříšní a já v té chvíli neuposlechl hlas andělův, který mi šeptal něco o příspěvku na povodně a záplavavy, ale podlehl ďáblovu sobectví a desku koupil.

První věcí, která upoutá vždy mou pozornost, je zpracování obálky - bookletu; v tomto případě vlastně digipaku. V případě Mechanize musím přiznat, že se jedná o výbornou práci. Rafinované otevírání (částečně do stran a částečně dolů) mi připomíná loutkové divadlo pro děti. Kotouč je zastrčen v plastové „schránce“, booklet je přiložen uvnitř rovněž. Na všem je možno vidět všelijaká potvorstva připomínající vrtačky či sbíječky s bodáky, obligátní páteř a převládající barva je černá. Práce dosti zajímavá, ale nevím z jakého důvodu jsem měl hned od začátku nějaký divný pocit, že něco nebude v pořádku. Asi se do toho promítla moje zkušenost s čaji, kdy v krásné krabičce bývá obvykle humus a nejlepší čaje se najdou v obyčejném sáčku bez obrázků Taj Mahalu a krásné Indky s košem čajových lístků na zádech v čajové plantáži na pozadí s Himálají. S jistou dávkou ostražitosti jsem strčil CD do přehrávače a zaposlouchal se...

Stroje Továrny strachu se začnou rozjíždět pozvolna, jako když zatáhnete za hlavní spínač (tahem zapni, stiskem vypni), který zapíná spoustu různých zařízení naskakujích postupně. Za chvíli jede vše naplno, hodně rychle a s velkým rachotem. Úvodní titulní věc Mechanize ve své podstatě ukazuje, jak se bude odehrávat celá deska – dost tvrdě, s občasným melodickým partem, kde Burton C. Bell zpívá svým mnou tak oblíbeným hlasem, a dost nekompromisně k poslouchajícímu - na desce není moc míst, která by mi dala odpočnout (snad kromě Designing The Enemy a závěrečné Final Exit). Řízný metal elektronicky naladěný na jakousi jinou vesmírnou vlnu se ke mně valí z nějakých podivných výšek. Tahle továrna nevyrábí škodovky, ale minimálně kosmické lodě, je plně robotizovaná a nepovolaným je vstup zakázán. Kromě zpěvu jsou hlavní dominantou dost úderné bicí, Hoglan odvedl neuvěřitelnou práci; jednomu by jisto jistě odumřely nohy a ruce, kdyby to měl všechno zvládnout. Poslouchám dál a asi po dvou třech písních se nemůžu ubránit dojmu, že se začínám ztrácet v pořadí - jednotlivé songy jsou si kompozičně hodně podobné. Nerad to píšu, ale postupně se začínám nudit a počítat minuty; škoda. V téhle chvíli bude asi nejlepší začíst se do textů – lidé kontrolovaní, ovládnutí, utlačení a zotročení politickou mocí, industrializací, strachem. Fear is your God. Marné životy nás všech, marná snaha cokoliv měnit, vymanit se. All to kill, dominate, all to kill, for control - o ničem pozitivním se nezpívá. Na digipaku přidaný eko-bonus se pokouší hájit zájmy zvířátek proti testování (bez ironie), Animals that die, animals that cry.

Jde prostě o hodně nadupané album, ale postrádám myšlenku, nápad a snahu dělat něco jinak a lépe než dřív. Chlapíci z Fear Factory předvedli dobrou rutinní práci, ale nic víc. Albem se v podstatě zabývám pouze proto, že jsou to oni, jinak by kolem mě proplulo jako řada jiných a nezanechalo by významnější stopu. V rámci žánru se jedná bezesporu o dobrou desku, ale v diskografii FF se řadí k zavedené jakosti, bez přidané hodnoty.