Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Agalloch + FEN

Agalloch + FEN

Jirka D.21.5.2013
Ostrava je pro mě téměř neznámé město a moje představa je taková velká skvrna na severu mapy Česka sestávající z mnoha menších skvrn podivných jmen, s množstvím továren a železa a taky s ještě podivnějším stvořením – fotbalovým fanouškem. Prý jich tam je hodně a jsou ultra.

Jenže tenhle večer neměl být o fotbale, ale o hudbě a tak cesta pěšmo od nádraží do klubu proběhla – až na výskyt několika opilců – v relativní pohodě; slunce hřálo, stromy šuměly a všude pobíhaly malé děti pestrého etnického složení. Zhruba dva až tři týdny před akcí jsem pojal chvályhodnou myšlenku se na koncert teoreticky připravit a projet si diskografie obou kapel, jenže jak už to u takových nápadů bývá, jejich realizace se odkládá a odkládá a nakonec z toho nebývá nic. Což o to, Agalloch mám v hlavě usídlené celkem obstojně, ale vůči Frankovým FEN jsem přeci jen cítil cosi jako pocit viny a konstatování, že má nejoblíbenější deska je Epoch a že má výbornou atmosféru od začátku do konce, mi přišlo takové nijaké. Nakonec jsem víkend strávil poslechem Depeche Mode, Beethovena, Čajkovského a Rage Against The Machine a ve čtyři hodiny odpolední vyrazil směr Ostrava.

 

Na Českých drahách si vážím jejich vstřícného a nesobeckého přístupu k cestujícím a tak mi přišlo celkem milé, že k zaplaceným dvěma hodinám a dvaceti minutám cesty mi zcela zdarma přidaly další hodinu, což je skoro 50 % navíc a ruku na srdce – kdo vám tohle dneska dá? Do klubu jsem dorazil o půl osmé, uhasil žízeň pivní minerálkou a dozvěděl se, že česká předkapela, o níž se oficiální zdroje zmiňovaly v tom smyslu, že bude, nebude. Taky jsem zvídavě prošel klub, protože (ano, přiznávám se, jsem vinen!) jsem tu byl poprvé a dojem si odnáším víc než slušný; od věcí dominantních a zásadních (krásný výhled na Havlíčkovo nábřeží a řeku Ostravici – fakt tam jsou okna!), přes fungující klimatizaci, až po úplné detaily (samolepka kolegů z Aardvarku na pánských WC). Hezké.

 

 

Trojice FEN začala hrát ve smluvených osm večerních a svůj set, který po takové vlažné odezvě z publika přídavkem zakončen nebyl, završila o tři čtvrtě hodiny později. S přednesem FEN jsem se musel chvíli sžívat, protože podíl klávesových nástrojů ve starších kusech není malý a po odejití posledního klávesáka ze sestavy se pódiová prezentace ořezala na čistě metalovou dřeň; respektive pokud tam snad nějaké samply byly, v té zvukové kouli jsem je neslyšel. Tím samozřejmě netvrdím, že bylo na čtyřlístku zpěv-kytara-baskytara-bicí něco špatně, jen jsem měl možná trochu problém porovnat si dosavadní a novou zkušenost a dát přednost té aktuální, protože ten další rozměr mi tam prostě chyběl. I přesto jsem přesvědčen, že FEN odehráli velmi slušný set a není to projev alibismu a touha na závěr popřít předchozí text, jen prosté konstatování toho, že Frankovi a jeho dvěma kolegům ze země močálů to šlape výborně.

 

Agalloch začali krátce po deváté dost rozporuplně. Úvodní „Limbs“ je otvírák, nad nějž budete těžko hledat silnější, a funguje stejně dobře na desce jako na pódiu, ale zvukový průser, který se začal valit sálem, to celé dost pohřbil. Zvuk se naštěstí v průběhu koncertu zlepšil, kvalita Agalloch setrvala, a dokonce i mírně stoupala, když se jindy stoicky klidný John rozpohyboval a sem tam pronesl něco směrem k publiku. John je vůbec samé překvapení, loni v Praze skládal poklonu českému režiséru Františku Vláčilovi, tentokrát smekl před již řadu let neexistující kapelou Love History, o níž – troufám si tvrdit – řada mladších metaleros nemá ani páru. Podobný pocit jsem měl i při úvodních slovech „I, Johannes Faust, do call upon thee, Mephistopheles!“posledního opusu Fastian Echoes, jednak zvláštní pocit dovozu evropské kultury zpoza oceánu, a pak pocit očekávání více jak dvacetiminutové skladby, což je samo o sobě lehce vzrušující. Zazněla celá a zdála se mi ještě delší.

 

 

Kromě této nové věci předvedli Agalloch takový průlet svou diskografií, začali už u Pale Folklore, delší čas se zdrželi u The Mantle („In the Shadow of Our Pale Companion“ bych dokázal poslouchat stále dokola) a po více jak hodině a půl zakončili přídavkem v podobě závěrečné „Our Fortress Is Burning...“ z Ashes Against the Grain, čímž se kruh koncertu logicky uzavřel. A to včetně pekelně noisového outra, kdy se John i Don poroučeli k zemi a já přes přede mnou stojící viděl jen vztyčené kytary trýzněné pacičkou nebohého kopytníka. Silné a emotivní, trvám na tom.

 

Na závěr bych mohl popsat svoje noční bloumání Ostravou a čekání na vlak, stejně jako vtipné hlášení z amplionu ČD, které oznamovalo ve čtvrt na tři ráno, že vlak má zpoždění (naštěstí ne ten můj) z důvodu „zvýšené frekvence cestujících“. Ale řekl bych, že dnes stačilo.

 

Za uvedené fotky patří díky Renhuli ze serveru Xichty.cz



  DISKUZE K REPORTU

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky