Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ferriterium - Calvaire

FerriteriumCalvaire

Bhut20.3.2021
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Takové nevinné přisunutí jedné z mnoha nových blackových nahrávek. Ovšem navzdory své vlastní obyčejnosti jde o řemeslně propracované dílo, které za tu pozornost jednoduše stojí.

Francie a black metal je spojení, které samo o sobě už dává tušit směr výsledku. Ferriterium však tyto předpoklady splňuje jen z části. Píšu v jednotném čísle, protože kapela/projekt Ferriterium skrývá pouze jednoho člena, kterým je nějaký Raido (nikoliv Radio). Pravda, pozval si pár hostů, ale obecně jde o jednočlenné těleso. To zosnoval v roce 2010, od kterého data se pod tímto logem vymalovalo jedno demo a celkem už tři řadové desky. Ta poslední je letošní a nese jméno Calvaire (po našem kalvárie).

 

O zajímavou obálku se postarala dívčina jménem Sophie Turbé, která však vystupuje pod uměleckým jménem Sözo Tozö (žerty kolem hraběte Teleke z Tölökö nechme prosím stranou). Jejím šikovným uměním otiskujícím se skrze štětec na plátno vzniklo již několik pozoruhodných děl, které mohou v blackmetalovém světě náležitě rezonovat. Tak trochu mi to připomíná práce Vama Marga, ale čistě jen na teoretické úrovni a také z důvodu popíchnutí k nějaké diskuzi a hloubání. Nějaké další obrázky si můžete prohlédnout třeba tady.

 

Čtveřice skladeb sama o sobě dává tušit, že půjde o rozmáchlejší kompozice a je tomu skutečně tak. Okolo deseti minut se motající stopáž však dokáže rozprostřít adekvátní náladu a udržet tlukot srdce ve správné frekvenci. Tenhle black metal totiž není vyloženě hlubinným bádáním v neprozkoumaných končinách vesmíru, ani se nezabývá výrazněji okultní stránkou vlastní podstaty. Naopak, tahle paráda je docela melodická a když říkám melodická, tak nemyslím hned bujaré veselosti vhodné k vyhození si kopýtka. Sice věřím, že nějaké to strkání a ladné hlazení lokty by v případném koncertě mohlo proběhnout, ale v konečném důsledku je to jen barevnější hra na kytaru. A to je stěžejní věc celé desky – kytara. Ta to tady táhne a já si užívám ty svižné výpady a neúnavné prsty, které se nenechavě mazlí se strunami. Mohl bych trochu podsunout Misthyrming.

 

 

Z obecné roviny vzato tohle není nijak převratná nahrávka. Nemá konkrétní výrazný prvek, který by se uchytil v paměti po jejím dohrání. Je to čistokrevná plejáda black metalu toho nejklasičtějšího zrna. Melodické linky, dusivý lomoz bicích a neúnavné tempo – to jsou hlavní atributy desky. Nic víc, nic míň. Může (a určitě to tak i je) se zdát, že deska je vlastně naprosto obyčejná, snad i nezajímavá a tím pádem nepozoruhodná. Takovému zdání rozumím a pochopím jej, když ho někdo přijme za své. Ovšem bylo by mi vcelku líto neocenit veskrze zanícený pohled na dané umění a jeho přednes vyvedený v nádherných konturách by rovněž neměl zůstat bez patřičného potlesku. Třebaže jde o syrovou podstatu, třebaže všechny ty noty už zahrálo tisíce lidí, pořád jde o silnou energii, která se z téhle nahrávky skvěle valí a řádně nabíjí. Ta atmosféra je jednoduše všeříkající.

 

A to je prosím všechno. Holý fakt – holý black. A to nemyslím nijak urážlivě. Tahle podoba mi stále voní jako… (v dnešní připosrané době mi nenapadá žádné vhodné necudné přirovnání) …připravená pro mlsný jazyk. Prostě všechno sedí, jak má a není potřeba si lámat hlavu nad tím, kdo je viníkem. Sednout, pustit, užívat, prostoupit a pak snad i odejít.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 22.3.21 14:50odpovědět

Zatím nejlepší riffy, co jsem tenhle rok slyšel. Struktura songů je sice prakticky pořád stejná a pro někoho ty nekonečný sypanice můžou bejt prostě ubíjející, ale prostě když je kumšt, tak kdo jsem já, abych si stěžoval?

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky