Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Psát o nahrávkách tohoto typu pro mě znamená bruslit na hodně tenkém ledě, nicméně občas z toho dokážu mít i docela malou radost (třeba minule v případě Straight Hate). Ostatně i ta dnešní věc, split CD dvou žánrově blízkých kapel, vyšla na stejném polském labelu Deformeathing Production a oplývá minimálně rovnocennou, ale spíše větší brutalitou a hudební extrémností. Pro mě jde o trochu nejasně zařaditelnou produkci mezi brutal death metalem (z větší části) a grindcorem (v detailech), což pokud někdo dokážete v případě těchto kapel určit přesněji, klidně se pochlubte a nahoďte do éteru.

Služebně starší, zkušenější, na splitu více zastoupení a rozhodně i zábavnější jsou pro mé uši britští Crepitation, což podle slovníku cizích slov znamená třaskání nebo praskání (například v kloubech). Pěkné. Kapela hraje od roku 2005, a to že svou diskografii naplňuje čímkoliv jiným než běžnými long-play deskami, je s ohledem na žánr a scénu docela nepřekvapivé. Klasická řadovka je za těch patnáct let jedna. Split alba včetně toho plus mínus aktuálního (leden 2019) čtyři, přičemž je celkem s podivem, že to nejnovější nezdobí hned na obalu páchnoucí hromada zbytků lidských těl, ale jakási neidentifikovatelná hrůza. Změna je život.

Tři na albu obsažené skladby lze považovat minimálně za zábavné, pokud tedy přistoupíme na trochu specifický smysl pro humor. Tradiční žánrová hudba je zpříjemněna jednak celkem vtipnými vokálními postupy (především v Perpetrators of Pre-Pubescent Porta-Potty Poo Pipe Punishment), byť hlavní poloha je tradiční průlet kanalizací, a jednak nasamplovanými vsuvkami. Ani jedno sice není dvakrát originální, ale tak nějak to vždycky potěší. Crepitation se navíc představují jako hráčsky celkem slušně vybavení týpci, minimálně linky baskytary a její občasné sólové výstupy působí docela osvěžujícím dojmem. A stejně tak dobrý dojem zanechává zmíněný humor a nadhled, který je z těch tří skladeb cítit - k podobné produkci to podle mě patří.

Polští kolegové Zetor Fetor jsou služebně mladší, a tak co do počtu vydaných nosičů lehce zaostávají. Zatím jediná dlouhohrající deska jim vyšla v roce 2016, k tomu dva splity (vč. tohoto) a jeden živák. Příspěvkem na aktuální nahrávku Onset of Horrendosity je jediná skladba Killing Her Softly ve dvou podobách - studiové a live, a po pravdě kdybych si to nepřečetl v tracklistu, vůbec by mě to nenapadlo. Studiová verze je samozřejmě kultivovaná (minimálně tedy v technické, zvukové rovině) a zcela oddaná žánru. Skladatelsky ani hráčsky Fetor zaujmout nedokážou, jejich produkce je v tomto ohledu naprosto tradiční a obyčejná. Jejich brutal death metal rychlejšího středního tempa nedokáže sám o sobě ničím překvapit a vložené pomalejší pasáže zavánějící slamem jsou nepřekvapivé a bez nápadu. No a live verze je zvukově tragická a nabízí se otázka, zda něco takového vůbec pouštět do éteru. Celkově mi z tohoto rozstřelu Fetor vycházejí jen jako poctiví dříči, což nemusí být nutně špatně, ale na nic většího jejich jedna skladba nemá.

No a s tím souvisí i poslední věc - že mi to na jedno cédéčko přijde docela málo. Celkově. Jak v případě Fetor, tak Crepitation. Pět skladeb, dvanáct a půl minuty. Sedmipalcová deska vyšla a vyšla v parádním provedení (ZDE), takže tohle kompaktní vydání už mi přijde zbytečné. Ale budiž. Cédočkovo vyšlo, přišlo, bylo vyslyšeno a život jde dál. Tak to prostě je.