Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Fiasko jsou kapelou, kterou nelze jednoznačně zařadit a nic moc se o nich neví. Webovky nemají, facebookový profil nefunguje. Ale to není podstatné. Z metalových archívů víme, že existují sedm let a aktuální EP Mizantropolia je už jejich druhou nahrávkou. Zatímco dlouhohrající debut Głupcy umierają dle poslechů na youtubu představoval stravitelnější a modernější sound na pomezí core, sludge a syntezátorové elektroniky s příměsí čehosi, co hodně z velkým přivřením očí lze nazvat jako black (nic pro milovníky extrému), novinkové EP Mizantropolia jde více směrem k temnotě a toho blacku je na něm podstatně víc. Každopádně platí, že nepatří do rukou vyznavačům klasického metalu.

V Polsku kapel, které kráčí nelehkou cestou podivínů, je docela dost. Mám pro podobné spolky slabost. Fiasko si ale k mému srdci cestu zatím nenašlo. Nějak jim nedokážu rozumět a přesto, že jsem zaznamenal docela dost chytlavých riffů a melodií s občasným náznakem skvěle ponuré atmosféry, obsahují v sobě cosi, co mi brání se uvolnit a užít si jejich mizantropicky rozverných radovánek o trochu víc.

Mizantropolia je něco přes dvacet minut dlouhá nahrávka, rozdělená do čtyř skladeb, jejichž pojící prvek spočívá v depresivní náladě a valivém sludge s přesahy do blackového či doomového světa. Jak vidno, škatulky netřeba řešit, vše je zde jiné. Nejvýraznější položkou alba je ovšem ujetě temný front cover. Booklet samotný krom textů v mateřštině nic moc nepřináší. Graficky sporé EP sází na hudební složku, která je ovšem spíše překombinovaná, nemá nic, co by ji kočírovalo a nabídlo posluchači pocit nevšedního zážitku.

Kluci jsou šikovnými muzikanty a zpěvák se s tím také nepáře. Nepouští se do zpěvu, spíše naříká, vrčí a vykřikuje. Sem tam se skladbami mihne slibná vyhrávka nebo rytmus, ale celkově nic moc nefunguje. To už ten moderní a odlehčený debut šlapal víc. Je možné, že nejsem cílovka. Nebaví mě a nic mi neříká... Schválně, zkuste si Mizantropolii poslechnout a dejte vědět.