Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dámy a pánové, tady je poslední dílek skládačky, která dohromady představuje v dějinach Silver Rocket nevídanou vydavatelskou aktivitu: po sedmipalcovým splitu Leto/Rickolus, destipalci Esoasisi a LP Aran Epochal & Tahle hudba vychází další deska: tenokrát vám předkládáme druhou velkou desku D2tí de3t2, která se jmenuje Tyto alba.

Tak přesně tahle slova uvedla 2. července na svět druhou desku Dětí deště (nebo D2tí de3t2, toužíte-li po tom moc), o níž jsem neměl nejmenší tušení, že se chystá, a o níž lze jen těžko říct, že po sedmi letech navazuje na desku první. Prostě tu je, a to mi stačí. Už z toho výčtu je asi jasné, že tahle kapela nikdy nepatřila a ani nepatří do kasty pracantů vydávajících co chvíli něco a že takový přístup nepřístup ke všemu kolem muziky je jedním z jejích poznávacích znamení. Vedle toho ale Děti deště patří v katalogu SRR k těm kapelám, jejichž desky si rád pořizuju a občas poslechnu. A to mi stačí taky.

Pokud se trochu v tom katalogu orientujete a pokud třeba i znáte „Love and Piss“ (2008), asi už si sami dosadíte správné spojnice a souvislosti, ve kterých je třeba na muziku DD lustrovat. Zvuk je hrubozrnná garáž, skladby neučesané a nemyté, disharmonie vítězí na celé čáře nad harmonií a ladností, k pochopení textů budete muset navštívit večerní kurz intelektuálního hloubání (fakt netuším, proč je život tětiva, bůh luk, žití směr a pastvina hluk) a pokud v hudbě hledáte jen to hezké a seriózní, raději hledejte dál a někde jinde.

Oproti debutu vyšly „Tyto alba“ na vinylu a ztratily kolem dvanácti minut na délce. Vinyl je fajn - lakovaný simple obal s potištěným inlayem, deska v sáčku s antistatickou vložkou (konečně se to prosazuje), k tomu možnost mp3 downloadu a cena lidová. S délkou už jsem trochu na štíru a vlastně se pořád nemůžu zbavit pocitu, že za těch sedm let vydavatelského ticha se toho mohlo vymyslet víc. Dvě tři skladby navíc bych na zádech klidně unesl. A ten vinyl taky.

Obsah je chaos a maximální brutalita, kterou si jen lze za noise rock dosadit. Kapela skvěle pracuje se všemi strunami, kytary si hrají každá sama pro sebe, basa hrne neuvěřitelně brutální brázdu a dohromady spolu jakoby nefunguje nic. Vše zkresleno nikoliv nadoraz, ale daleko za hranou, což tak nějak zapůsobilo už na „Love and Piss“ a psalo se o tom tenkrát hodně. Někde v tom prý ještě fungují klávesy (nebo ne?), ale je to představa spíš zábavná, kterou výsledek studia Lowresolution mnoho nepodporuje.

Z celkového pohledu jde o desku žánrovou, živočišně poctivou a dost možná i předvídatelnou, která bude s největší pravděpodobností oslovovat jen vymezený okruh posluchačů, z nichž někteří budou soudit, že na „Love and Piss“ bylo líp. Osobně se počítám mezi ně, protože i přes novost a neokoukanost novinky mám pořád dojem, že šla dotlačit ještě o kousek dál. Jenže Děti deště patří k těm kapelám, jejichž desky si rád pořizuju a občas poslechnu. A to mi stačí.