Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po čase jsem se podíval do melodických tůní s touhou zjistit, co se tam momentálně poflakuje. A slyším, že na melodičtější strunu vsadili třeba američtí metalisté s dlouhým názvem Fires In The Distance. Kapela pod křídly renomovaných Prosthetic Records, kteří jim věří již od dob prvního alba, letos servíruje třetí dlouhohrající desku. Tak se jdu seznámit.

FITD poznáte na první pohled. Jejich obaly jsou malá umělecká díla, připomínají klasické malby znázorňující člověka v melancholickém objetí přírody, v náruči lesa. Už tady můžeme cítit, jak se nad námi smráká a zraje melancholický podvečer. Vypadá to na příjemný sedánek.

FITD jsou popisováni jako melodický doom/death. Souhlasím s tím, že je to melodické, ale nazvat to death metalem je přestřelené. Když už, tak v jeho nejměkčí formě. Doom zpočátku budí dojem, že šel jen okolo a nejvíc ho absorboval právě obal. Ale jak album plyne, jeho role se ukazuje čím dál výrazněji a staví se na roveň melodické smrti. Je to tedy spolupráce žánrů, které dobře pospojované mají k sobě blízko. Jeden dává (nebo by měl) tvrdost, druhý atmosféru, tak nějak bych to viděl. 

Na první poslech příjemně znějící album postupem času přiznává, že jeho deathmetalová tvář má vytrhané zuby. Album působí umírněně, až na vzácné okamžiky mu chybí pravověrná tvrdost. Rozhodně bych přivítal větší roli tvrdých kytar. Sóla jsou zde skvostná, ale postrádám údernější riffy, které by atmosféře provětraly faldy. Rytmus se také nepřetrhne a až na vzácné okamžiky (druhá skladba) působí jako unavený stařec. Klávesy odvádějí standardní práci a pozvedají naše duše blíž nebesům, ale upřímně, kdo to chce? Zlo jakoby vymizelo z povrchu zemského.

Album se nás spíš snaží konejšit zvolna plynoucími melodickými plochami, které mají svoje kouzlo a dokáží vám sáhnout do duše. Čistý zvuk přispívá k jejich procítění, a nebudeme si nic nalhávat, jsou hlavním a nejcennějším atributem desky. Bohužel jako vše na tomto albu, jsou hudební nápady poměrně předvídatelné a povědomé. Na první poslech líbivé a sladce melancholické, ale opakovaně čím dál víc dokazují, že tohle už jsem slyšel, a že by to chtělo další skladbu. Stopáž přinejmenším poloviny z nich by snesla redukci a nic by se nestalo, tak strhující hudební děj opravdu nenabízí.

Circadian Promise je tak typickým představitelem melodického death metalu s doomovým zabarvením, který má své atributy tam kde mají být, ale to je zároveň důvod, proč je lehce zaměnitelný s jinými. Přes zvukovou brilantnost a místy dojemné pasáže prosvítá povrchní a nekomplikované řemeslo.