Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nové album Cave In si řadím mezi taková ta překvapení, ke kterým se možná určitým způsobem schylovalo, ale zároveň byla moc daleko na to je uskutečnit. Cave In mám rád a je potěšující, že u toho nemusím čerpat jen ze starých desek. Final Transmission je povedený přenos toho dobrého, ať už v rámci momentální skladatelské pohody kapely, nebo celkového kabátku alba. Ten je slušivý, přirozený a bez zbytečných vymýšlení a příkras. Cave In sami sobě i fanouškům, tak vidím tuhle kapelu v roce 2019.

Už od debutu Until Your Heart Stops se ví, co to znamená být suše agresivní, ale také už na něm kapela naznačila, že u tlaku na branku lze vymýšlet kudrlinky, zadrhávat, různě pajdat a nebo rovnou močit za lajnu. Je to v nich po celou tu dobu. Někdy více, někdy jako by se to na úkor líbivé jednoduchosti na chvíli vytrácelo. Cave In za léta nečinnosti nevymysleli nic převratného, spíš se nechali volně a nenásilně vtáhnout do svého světa, kde je jim moc dobře a kde si rozumí. A tak nějak mimochodem z toho vznikla nová deska. Taková, která umí být vzdušně klidná (jako byla svého času Jupiter) a přitom kopající do šutrů po zemi a tahající své špinavé já nevábně vyhlížejícími zastávkami. Jsou skladby a možná rovnou celá alba, kde to s Cave In už nevypadalo moc dobře, ale já jsem stejně skrytě doufal v něco povzbudivého. V něco, co nesmrdí lacinou levotou na pár doteků a čpí pohrdáním.

Nové album je o rovnováze. Kapela se zvukově a snad i charakterově vrátila skoro až na začátek své cesty, minimálně tam ztratila pár laskavých slov, a stejně tak se nenechala vyloženě zmást tím, co hrála na posledních dvou albech. Final Transmission zdobí příjemně zastřený zvuk, který tiše a nerušeně plyne, vábí a nutí k opakovaným návratům jen kvůli tomu jak ušmudlaně mile zní. Má v sobě kus špinavé podstaty bigbítové roztomilosti, a ta když se potom spojí s kompletně vyváženým poměrem divočiny a chytlavosti, je svět náš i svět Cave In naprosto v pořádku.

Final Transmission patří mezi alba, o kterých možná už ani nemusela být řeč. Pauza před vydáním byla dlouhá, členové se věnovali dalším kapelám a projektům (Nomad Stones, Zozobra, Old Man´s Gloom) a i když se mohlo nasbírat pár nápadů, jejich samotná realizace se odkládala. Do toho všeho tragický skon Caleba Scofielda během příprav a nahrávání... Bylo toho celkově asi víc, co bránilo klasické délce přípravy alba, ale kapela to nakonec dala. A výsledek je velmi dobrý. Jako by se Cave In vrátila skladatelská lehkost, kdy je trochu jedno, jak který song zní, ale je dobré mít pohromadě celek, který si bere jak kus dřevnosti, tak kus vzletnosti a oboje vkusně míchá. Budiž jim přáno momentální rozpoložení, bez jakýchkoliv dalších spekulací a míry patosu.

Deska sama o sobě trvá jen lehce nad půlhodinu, což ji dává další plusové body. Navíc, když se stačí dát dohromady pár slušných nápadů na takto krátké ploše, jinak než pozitivně to brát nelze. Jako zvláštní lze asi označit skladbu Lunar Day, která poletuje v astrálu a kdyby ji nahráli takoví Sunn O))), byla by to asi těžká kocovina. Drone rock made by Cave In je ale daleko víc friendly. Kapela také nerezignovala na svůj dílek do mozaiky prog rockové muziky, kterou si zdobí po svém a i novinka se v tomto směru umí otevřít. Shake My Blood je hitovka alba a je v ní kus symboliky. Jinak ten úvod, eponymní skladba - to je asi ta nejvřelejší vzpomínka na Caleba. R.I.P.

Letošní příspěvek Cave si budu řadit vysoko. Mám rád rocková alba, která čouhají ven z řady a za takové považuji i Final Transmission. Ani stopa po sterilnosti a nerozhodnosti kudy jít dál. Přitom stačí po tom moc nepátrat a prostě se hýbat. Nestát.