Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fishartcollection - In Oil

FishartcollectionIn Oil

Jirka D.20.12.2013
Zdroj: číslované CD v papírovém rozevíracím obalu, kopie # 089
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Album „In Oil“ je příkladem toho, jak lze mizernou post-produkcí zabít nadějnou desku a vytvořit z ní neposlouchatelný rámus.

Čtveřice Fishartcollection hraje muziku ovlivněnou hardcorem i metalem, muziku ostrou, plnou složité rytmiky, kytarových breaků a povětšinou expresivního řevu. To jen tak na úvod k desce celkem neznámé slovenské kapely. Oproti tvorbě mnohých žánrově spřízněných kolegů se dočkáte jen minima melodických pasáží, převažuje tvrdost, agrese a abraze posluchače, kořeněná snad až humorným nadhledem, který se line celou nahrávkou, tu a tam se objeví a zbourá představy o kapele, která se bere nadmíru vážně. A to je milé.

 

Album je do značné míry kytarová kakofonie, opětovně tvrdící fakt, že dnešní muzikanti (upraveno - pozn. red.) jsou extrémní dříči trénující každou volnou chvíli, anebo že studio používá slušný software. Věřím v první. Z kostrbatých rytmů a rozsekaných riffů, kde pravidelnost a harmonie mají své místo až kdesi vzadu v poslední lavici, se občas vynoří zajímavě seskládaná pasáž, ať už jde o vícehlasý vokální přednes, linku foukací harmoniky, nebo zaznamenané a do skladeb naroubované promluvy (asi) členů kapely (asi) z nahrávacího studia. Tyhle zdánlivé drobnosti dělají jinak náročnou a posluchačsky nepřívětivou desku poměrně uvolněnou, hravou a kapelu ukazují v příznivém světle nadhledu a lehounké ironie.

 

Hudební agrese je náležitě doplněna snahou o symbioticky fungující zvuk (podobný pocit jsem svého času měl i z kolegů Čad) a stejně jako „Ťažký kov“ je i deska „In Oil“ zkomprimována velmi drastickým způsobem, bohužel, což samozřejmě zvedá volume alba, ale zároveň jej činí nepříjemným a v podstatě neposlouchatelným. Album jsem zkoušel poslouchat pečlivě na hi-fi aparátu a došel jsem k druhé skladbě, než jsem si přiznal, že čas chci trávit s hudbou a ne s rámusem a desku vypnul. Mohl bych dlouze psát o tom, proč toto album nepovažuju za hudbu, ale stručně: nahrávka je velmi plochá, nepřehledná, nesmyslně nastavenými kompresory sjednocená na jednu deptající úroveň. Je třeba si uvědomit, že skutečná hudba takto NIKDY ZNÍT NEMŮŽE. Při natažení do softwaru se při přehrávání ukazatel peak metru v podstatě nepohne od 0 dB, průměrné RMS je kolem -5 dB, vizualizace stop vypadají jak stolové hory... Abych to neprodlužoval, tahle nahrávka je dělaná pro mobilní telefony, poslech na čemkoliv lepším považuju za sebepoškozování.

 

„In Oil“ vyšlo na CDčku zabaleném v rozevíracím obalu z měkkého papíru, texty jsou vytištěny a přiloženy na kancelářské A4 a alespoň pro média je přiložen promo dopis sympatického obsahu bez pravopisných chyb. Celek proto působí poměrně slušně a o to víc mě pak mrzí, že jinak povedená nahrávka je degradována post-produkčními úpravami popsanými výše. Oběť doby.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky