Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Flowerwhile vnímám jako takovou brněnskou metalovou stálici. Pokud se koná v Brně nějaká rock/metalová akce (nemyslím záležitosti z extrémního podzemí), tak na plakátech mezi účinkujícími často vidím i logo této skupiny. A taky když na nějakou takovou akci ojediněle zavítám, na pódiu řádí jiná sestava. Docela obdivuji, jak se kolektivní duch kapely vyrovnává s častými personálními změnami, a rozhodně mu to nezávidím. V případě Flowerwhile se však jedná (vždy) o seskupení výborných muzikantů, kterým instrumentální zdatnost a pódiová prezentace není cizí, takže chlapi šlapou dále směle kupředu s nemalými ambicemi.

Jednu z těch základních - totiž natočit debutové album -, se podařilo Flowerwhile naplnit loni v dubnu. Diskografie do té doby čítala jen mini-kotouč "...Just for a While", solidní to sbírku čtyř chytlavek. "No Sprite No Jesus" je plnohodnotným "velkým" albem, na něž zástup fanoušků kapely určitě dychtivě čekal. Výsledná nahrávka je dle mého názoru taková, jakou ji koncertů-znalý příznivec Flowerwhile musel chtít - zvukově nabušená, tvrdá a zároveň melodická a hravá.

Začnu tím kladným. V úvodu jsem naznačil, že ve Flowerwhile není nouze o hráčské schopnosti. Nejvýraznějším prvkem, který to potvrzuje, jsou kytarová sóla. Ty jsou na špičkové úrovni a kytarovému tandemu Martin Klekner – Perry musím vyseknout poklonu. Kompozice nepřinášejí žádné nečekané prvky, a tak je nutno hledat přidanou hodnotu v povedeném řemesle, např. v dobře postavených skladbách nebo v pěkných melodiích. Zde bych jmenoval druhou „Stick to One’s Colors“ s opravdu zabíjejícím úvodním riffem a vydařenými vokálními variacemi a chytlavý refrén ve „Void in Sight“. Totéž se dá říci o „Drama to Farce“, kde to chlapům taky dobře zpívá.

Musím říct, že obecně vzato se mi na Flowerwhile více líbí melodické zpěvy než „roar“, který muziku přiostřuje někdy zbytečně moc. Nicméně vokální variabilita 3 různých hlasů nahrávku opravdu pozvedává. Škoda jen, že kapela nedala dohromady více sborových aranží, které jsou ke slyšení třeba v „Rise Again“, tam to ve spojení se šlapavým riffem funguje výborně. Mezi klasickými metalovými skladbami se nacházejí také dvě akustické instrumentálky (že by se kluci inspirovali u „Relentless Retribution“?). První z nich – „After Monday Afternoon“ – je sice  zdlouhavá a nevýrazná, ale další „Mightily Oats“ je na tom lépe a navíc přechází do sympatického závěru v podobě titulní skladby.

Přestože mi Flowerwhile nejsou svým pojetím moderní melodické heavy muziky vzdálení, nacházím na albu faktory, které mi příjemné pocity z poslechu ochlazují. Tak předně to je takové to typické heavy/thrash drhnutí strun, když se zrovna nezpívá nebo začíná song. V takových momentech jsou Flowerwhile tuctoví. Odpovědí na otázku, jak to dělat nekonvenčně, je např. v už zmiňovaném úvodním riffu "Stick to One's Colours". Ten budu mít v hlavě asi dlouhodobě, výtečná práce!

Další výtku bych měl k určitým zvukovým parametrům nahrávky, které souvisejí především s mixem. Myslím, že chlapi chtěli, aby všechno znělo zřetelně a nahlas, což je však někdy na škodu a nedává to prostor pro postupné odhalování nenápadných detailů. V momentech, kdy dostává prostor některý z nástrojů samostatně, je daný part do ucha napraný nahlas, jakoby hrál celý band (např. začátek „Void in Sight“, akustická mezihra v úvodní vypalovačce „Down to the Fire“, začátek „Exodic“). Také v pasážích s vrstvenými vokály či kytarovými linkami není přirozená prostorová hierarchie a někdy mám pocit, že se všechny motivy mačkají na zafuněném plexiskle mantinelu, zatímco sedačky za nimi zejí prázdnotou. Dá se na to zvyknout, ale větší rozmysl by nahrávce určitě prospěl více. Mám radši nahrávky, kde kromě nosných motivů existují i další vrstvy, které posluchač objevuje postupně.

Poslední můj postřeh se týká obalu. Pokud bych se měl řídit při koupi podle něj (nebo prolistováním bookletu), nahrávku bych se asi neodvážil si pustit. Někdy je prostě lepší brát se aspoň trochu vážně.