Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kapela LLNN je relativně nový pojem původem z dánského Copenhagenu, jejíž členové za sebou mají nějaké zkušenosti z lokálních hardcore punkových kapel a v sobě evidentní obdiv k intenzitě lomozících kytarovek v čele nejspíš s Neurosis. K jejich zvuku si klidně dosaďte všechny tradiční přívlastky - intenzivní, vypjatý, emocemi nabitý, těžký a na posluchače dopadající jako kladivo. Není náhoda, že jejich debutní deska Loss vyšla na Pelagic Records, a že během května jeli turné společně s ikonou žánru Cult of Luna.

Na albu Loss se to nepřehání s délkou (30 min), ani se snahou objevovat nové hudební světy. Základ tvoří skutečně intenzivní a v důsledku i celkem nepřehledná kytarová stěna, kterou mají LLNN sice jen jednu (tu kytaru, skoro se nechce věřit), ale na hutnosti zdiva to není nijak znát. Nahrávalo se prý živě, což může být pouze reklamní vábnička anebo taky způsob jak omluvit v intenzivních pasážích zbytečně zastrčené bubny. Ty by si životního prostoru zasloužily rozhodně mnohem víc (tak jako třeba u A Storm of Light). Ať tak či onak, zvuk Loss je náhul a hrubá rašple, která si podává svého posluchače s nelítostnou bezohledností a brutalitou, ale k celkové atmosféře desky se víceméně hodí.

Tu atmosféru bychom mohli přiblížit zřejmě už nadužívaným termínem „post-apocalyptic“, ale asi cítíte, že to zní trochu jako klišé. Nicméně ta bezútěšnost na albu cítit je, a to velmi silně. LLNN se s nějakými hezkými obrázky nijak nemažou, ze všeho je cítit zmar (vzpomeňme na výborné Dirge) a zoufalství, a pokud zrovna Christian Bonnesen nerecituje svoje no future, no hope (ve skladbě Calamity), lze tomu všemu i celkem věřit.

Naprosto zásadní roli na nahrávce ale hrají synťáky, protože co si budeme namlouvat, z pohledu originality, skladatelské nápaditosti i hráčské zručnosti je deska maximálně průměr. Rozhodně ne nic, z čeho by se měl jen trochu zorientovaný posluchač posadit na zadek. Nad zvukem synťáků prý kapela špekulovala sedm měsíců, což se opět hezky vyjímá v PR materiálech, ale za bernou minci jaksi automaticky to lze mít těžko. Jenže synťáky se povedly a povedly se moc. Kromě titulní skladby Loss, v níž se až nebezpečně blíží zvuku Vertikal zmíněných kolegů Cult of Luna (a nejen zvukem syntezátorů, ale i celkovým vyzněním skladby a hlavně jejím závěrem), jsou pro vyznění nahrávky zcela určujícím prvkem a jejich studený, téměř až industriální nádech dává desce zcela nový a skutečně povedený rozměr. Bez nich by byl posluchačský zážitek poloviční a možná ani to ne.

Naopak drobnou překážkou v rozletu osobních sympatií je hysterický Bonnesenův vokál, na němž je vidět (slyšet), že to všecko myslí smrtelně vážně, že to všecko chce strašně moc, že do toho dává maximum, jenže ve výsledku působí velmi afektovaně a bohužel i poněkud směšně. Přehánět se nemá nic a kázat svoje ideály lze i v rámci tohoto specifického žánru vyrovnaněji. Nejsme už malé děti.

Jinak ale pohoda. Loss je v rámci žánru slušnou deskou, jakkoliv předvídat cokoliv dalšího se neodvažuju. Stále z ní cítím poměrně velkou inspiraci ve zvuku Cult of Luna a pod fasádou intenzity a civilizačních katastrof nenacházím nic příliš objevného. Loss možná bude jen epizodní nahrávka, která se během roku ztratí v éteru, anebo taky odrazový můstek pro mnohem zajímavější budoucnost. Netipuju ani jedno, počkám si.