Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Flying Colors - Third Degree

Flying ColorsThird Degree

Sarapis13.4.2020
Zdroj: mp3 320, CD
Posloucháno na: CD player Yamaha + Canton // PC, AKG K44
VERDIKT: Flying Colors jako klasická kapela v tom nejlepším slova smyslu.

Když jsem uvažoval nad tím, jakými resty z loňska dál ztrácet čas na úkor čerstvosti, vyšlo mi to při mé skřípavé kadenci uff uff jedna recka měsíčně na vzpomínání až do srpna. Loni to byl na odstavce mizerný rok, a tak je toho ještě dost, co mi brní na jazyku. A protože fronta letošních adeptů na článek dne zvolna narůstá, nezbývá mi než vylučovací metodou vybrat maximálně dvě ohlédnutí a hotovo. Třetí desku Flying Colors nemohu vynechat v žádném případě.

 

Vím, že jsem byl k albu Third Degree zpočátku opatrný, ba i skeptický. Když to vezmu popořádku, tak uvolněný a hravý debut z roku 2012 byl příjemnou a odlehčenou variací na mnohdy opulentní prog rockové hody pod taktovkou Neala Morseho, který se nebojí ať už v domovském The Neal Morse Bandu nebo v all star projektu Transatlantic sáhnout do nejhlubšího nitra posluchače a podebrat mu žlázu trpělivosti ohromnými minutážemi ryzího progu. S druhým albem Second Nature to dle mého názoru tak slavně nedopadlo. Byť například Portnoy exceluje, celkově nahrávka postrádá devízu, která tolik zdobila debut - lehkost a nadhled. Doteď jsem se do toho alba nedostal. Jako důsledek ambivalentní spokojenosti s dosavadními dvěma alby jsem zkraje pocítil mírnou nedůvěru k tomu třetímu. Ale jenom tím to nebylo.

 

Když vidím to enormní nasazení, s jakým se zejména duo Neal Morse - Mike Portnoy vrhá do dalších aktivit a projektů (pardon, kapel), žasnu a zároveň se obávám, zda se z té či oné nahrávky nakonec nevyloupne unavená rutina. Ta se jako shrbená babizna potlouká kolem plotů a čeká na zívnutí. Jenže kromě toho vidím Neala, který je velký kámoš s Boh(ouš)em, takže má komu zavolat, když dojdou nápady, a Mikea, jehož workoholismus notoricky vyžaduje přidat plyn jako cirkulárka pana Komárka. Third Degree nejdřív pár zívnutí skutečně vyvolá, ale když nezaujme náznak některé z melodií nebo finesa jednoho ze jmenovaných, tak Dave LaRue - jako záchranná brzda - svou hrou na basu zcela jistě.

 

 

Je to jen otázka počátečního seznamování, kdy hledáte zachytné body pro další setrvání. Flying Colors na novém album zní jako klasická kapela v tom nejlepším slova smyslu. Každý nástroj má adekvátní prostor, což je ilustrováno už tím, že není utopená basa. A jaký je LaRue panečku mistr, to všichni víme. Úvod mírně cáklé hitovky Geronimo dávám za příklad, co mě přimělo dát albu šanci třetího stupně. Pak už to šlo ruku v ruce s asijskými přáteli Seto a Samo do uší, do mozku, do bříška a tak dále.

 

Progrese v podání Flying Colors je ustálená forma změkčené art rockové fantazie místy v klasické a místy v nabobtnalé písničkové konstrukci, která nabývá na svém objemu podobně jako kukuřice pobytem v mikrovlnce. Nejdelší položky Last Train Home a finální Crawl lákají lovce stopáží a epických příběhů, ale v jádru jde vlastně o podobně zpěvné kusy jako Cadence nebo Geronimo, ačkoliv je v prvně jmenovaných podstatně více instrumentálního cestování. Líbezný hlas Caseyho McPhersona to všechno tlačí spíš do rádia, jenže tohle je on už od debutu a popravdě takovou Cadence (obdoba songu Kayla) by nějaký řvoun úplně zabil, nemluvě o Geronimo nebo baladě You Are Not Alone. Jsou tu ještě vokální vstupy Neala Morseho, ale ty nejsou o nic hrubší, například v Last Train Home se objeví v akustické pasáži a je to skvělé oživení, i když jde v podstatě o vytloukání sametu sametem.

 

Spíše než vrcholné okamžiky na albu Third Degree oceňuji znovu nalezenou lehkost. Uvolněnost nepramení jen z řehotu na začátku Guardian, ale hlavně z příjemného plynutí celého hodinového letu, během něhož barvy vyblednou jen zřídka. To když třeba není nálada na trochu vágní baladu You Are Not Alone nebo plážové poskakování Love Letter. Jenže někdy nálada je, i Wilson má své Piano Lessons, že ano. Takže příště možná recenze na náladu. V zájmu objektivity.

 

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

-k- / 13.4.20 23:41

Trojka je lepší než dvojka, ale na jedničku stále nemá. A pokud, tak obalem :-) Trojka je album, za které by kdokoli dal nevímco, ale na podobné mistry - jakými jsou FC - je třeba být přísný. Jednička je stále nepokořena a má za jedna, kdežto trojka za dvě. Tahle pětka muzikantů je instrumentálně nedostižná, ale co se bude do budoucna počítat jsou nápady. Doporučoval bych pouštět k lizu Neala Morseho co nejméně, protože jeho vsuvky nepříjemně představují všechno to, co mne na starých SPOCKs BEARD odrazovalo: přeslazenost, slizounství a takové to boží dobro. Prog s dotekem Ježíše, našeho Pána! Pusťte tam více čertů! Tleskám a čekám na čtverku......pokud se tedy Portnoy urve a najde chvilku :-)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

-k- / 13.4.20 23:41odpovědět

Trojka je lepší než dvojka, ale na jedničku stále nemá. A pokud, tak obalem :-) Trojka je album, za které by kdokoli dal nevímco, ale na podobné mistry - jakými jsou FC - je třeba být přísný. Jednička je stále nepokořena a má za jedna, kdežto trojka za dvě. Tahle pětka muzikantů je instrumentálně nedostižná, ale co se bude do budoucna počítat jsou nápady. Doporučoval bych pouštět k lizu Neala Morseho co nejméně, protože jeho vsuvky nepříjemně představují všechno to, co mne na starých SPOCKs BEARD odrazovalo: přeslazenost, slizounství a takové to boží dobro. Prog s dotekem Ježíše, našeho Pána! Pusťte tam více čertů! Tleskám a čekám na čtverku......pokud se tedy Portnoy urve a najde chvilku :-)

Sarapis / 14.4.20 21:10odpovědět

Debut je pořád neohrožen, s tím souhlasím. Nealovy choutky mně tady připadají docela na uzdě, to na "The Great Adventure" je toho ranec a střídavě tu desku žeru a vypínám. Ať si je sluníčko až ke hvězdám, ale jakmile to začne smrdět gospelem a tím slizounstvím, jde to všechno do kytek.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky