Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Forge Of Clouds - Ordinary Death

Forge Of CloudsOrdinary Death

Bhut11.12.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Silná nahrávka bahnitého rázu. Těžko prostupná atmosféra, která vše pohltí jako rašelina.

Jedné probděné noci vkládám do přehrávače vypálené cd plné novinek, z nichž některá jsou alba známá a další plní, čí boří má očekávání. Oné noci jsem ani tak nechtěl hloubat jako spíše relaxovat a po mnohých ne zrovna záživných dílech přišlo ke slovu něco, co v tu noc rozechvělo pokoj. Album s názvem Ordinary Death od tlupy Forge Of Clouds.

 

Kapela je z Polska, rozjela svá soukolí relativně nedávno a na kontě má pouze dvě alba – debutové Forge Of Clouds (2011) a to letošní novinku. Jedná se o čtveřici umělců, kteří se vzhlédli v zatěžkaném sludge metalu, přesto nehrají jen další bahnitý metal, nýbrž do svého díla tisknou punc originálnosti a husté atmosféry. A právě o atmosféře a pocitech z ní toto dílo celé je.

 

Sedm písní rozechvívá potemnělý pokoj, hroužím se do světla svící a sklenku tisknu čím dál pevněji. Tlukot srdce zvyšuje svou kadenci a cosi šimrá po zádech. To pánové hrábli do strun stylem hodným mistrů, paralely k ikoně  Neurosis nejsou zcela mimo mísu, ale do toho všeho se vměstnávají vzpomínky i na letošní skvost Inter Arma. Hlína jest nakypřena, déšť mění její tvar a strach nedovolí se pohnout. Hudba upoutává mysl od myšlenek jiných, méně důležitých, ne-li zbytečných. Uši rozebírají kytarové pasáže a mozek analyzuje jejich jemnost v kontrastu s tvrdostí. Právě na kytarách celek staví především. Jsou to bytelné a neprostupné hradby, které svou jednotvárností vzbuzují sklíčenost a pocit beznaděje, jsou to gotické věže s honosnými fiálami, které uhranou svou složitostí a dokonalostí. Oba aspekty se střídají, mísí a splývají. Ne, nepůsobí zmatečně, nýbrž brilantně přesně. Ačkoliv hlubinný marast dýchá z každé vteřiny a o nějaké čistotě snad ani nemůže být řeč, vše se jeví jako předem cílený matematický předpis. Pořádek v bahně. Ono bahno a všelijaký ten neprostupný a táhlý sajrajt tu zastupuje zejména basa. Zprvu nenápadná, ale když se na ni zaměříte, vtáhne vás do svých osidel stejně jako rašelinné pláně. Zpěv mění své polohy dle momentálních potřeb, od hlubokého hrubého projevu až po ten čistý. Kontrasty nejsou zas tolik citelné, ale bez nich by se to neobešlo.

 

Vnikat do desky je nutné několikrát, nejen při probděné noci, ačkoliv během ní vás jistě probere a povzbudí stejně jako mne. Písně jsou akorátně dlouhé, takže nějaká chvilka ztracení se je eliminována. Celé to hnije před očima a znovu se rodí, tlející sludge / post-metal má volnou ruku a dělá si, co se mu zlíbí. Nezbývá než přiznat, že se na svět zrodilo další album, které nezůstane bez povšimnutí, které je výrazné, ačkoliv okatě pošilhává po svých vzorech. Nemějme mu to za zlé, jelikož výkon, který je na něm předveden, je hoden vysokého uznání. Cílevědomá a nervní nahrávka, jež nedopustí, aby byla pozornost od ní odtržena jinam. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky