Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Název alba byl zvolen vskutku příhodně, protože pokud bych měl ze svých dojmů vybrat jeden hlavní, nejsilnější, byl by to právě ten směřující jednolitému kusu čehosi, kde nepoznávám začátek, konec, směr, prostě nic. Pokud už tušíte, že dnešní recenze bude patřit k těm kritičtějším, tušíte správně.

A začněme zvukem, který byl vytvořen od A do Z (čti „nahráno, smícháno i zmasterováno“) v lipovském studiu Šopa. Už jsem to psal mockrát, ale zopakuju to znova – něco takového NEPOKLÁDÁM za zvuk rockové nahrávky. Jde o torzo, které zbylo z původních záznamů po aplikaci post-produkčních úprav, torzo neposlouchatelné, bolestivé, u jehož reprodukce i moje přítelkyně (která netuší nic o problematice Loudness war) rezolutně prohlásila, že buď ona nebo tohle. Nemá proto smyslu zabývat se něčím dalším, můžeme se sice dohadovat o kvalitě sejmutí nebo o seskládání mixu, ale proč, když výsledek vám při hlasitém hraní uřízne uši. (Podrobně jsme o problematice dynamiky nahrávek psali v TOMTO článku – pozn. aut.).

O něco pozitivnější dojmy zanechává obsah hudební, který byl už mnohými přede mnou připodobněn ke kolegům Dark Gamballe (což připouštím), i když na velké oslavy to není ani zde. Skladby jsou skládány poměrně jednoduše z tradičních částí (sloka-refrén-most), což samozřejmě není na škodu, když je výsledkem dobrá písnička. Bohužel moje pocity z desky směřují spíše k málo radostným horizontům, kompozice působí nemotorně, skladby neplynou a především jsou si všechny ubíjejícím způsobem podobné. Z alba proto nic nevyčnívá (snad s výjimkou refrénu čtvrté skladby, který považuju za zdařilejší část nahrávky), sloky nenápadně kulhají v před, podepřeny nenápaditými a mnohokrát ohranými kytarovými riffy, refrény se snaží skladbu vygradovat, což se ale nedaří rovnou měrou díky plochému zvuku a absenci skutečně silných motivů.

Souhrnně řečeno, album nepřináší vůbec nic nového (včetně ruchů, které spíše ruší) a jako jedinou cestu při takto ustrnulé recyklaci vidím pouze v umění napsat hitovou skladbu. Skladbu takovou, kterou bych si užil (jak to u hitů chodí) a přestal se zabývat tím, že její vnitřek je mlácení prázdné slámy. Bohužel to je přesně ta skutečnost, kterou na albu postrádám, a která ve výsledku vede k tomu, že poslech je do značné míry unavující a při třetí čtvrté skladbě moje pozornost odkráčí jinam.