Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vážně nevážně, trošku mezi prsty se dívám na kapelu Freak Kitchen, kteří i přesto, že brázdí hudební  pódia už od roku 1992, nejsou příliš známí. Jsou celkem šikovní a jejich muzika se dobře poslouchá, leč v tom možná tkví ta moje nejistota - že se to tak lehce poslouchá. Hudba od nás příliš spolupráce nevyžaduje, jen hraje a dává se všanc. Navíc mám neustále tušení jakési nadsázky a humoru, se kterým kapela k přistupuje k mikrákům, což není na závadu, ale jen kdybych si byl jist...

Takový pohodový rock, který sporadicky sahá na paty stravitelnému hevíku, určitě nepředskakuje bouřlivému pupendu, ani vám nezneuctí babičku. Ta si možná ještě ráda skočí a jen zapláče po dědovi, který už jí galantně zahřívá hlínu. Když se konejšivým zrakem podívám z krchova, oči mi připoutá rozzářený kulturák a to nevěstí nic dobrého. Freak Kitchen jsou silně lidoví a umím si je představit jako kapelu hranou v masových rádiích, na kterou by si zvykly i maminky při žehlení batolecího prádla. Je to příjemná a dietní kulisa postavená na melodiích, příjemném hlasu a chytlavém rytmu. Bez škobrtnutí hezky šlape vpřed, muzikanti se rozverně rozhlíží okolo, hodnotí ty maminky a vstřebávají jejich kypré vnady. Zatoulané myšlenky se jen nerady vracejí do reálu díky střízlivým sólům, která by měla všechny létající duše stáhnout zpět na zem a připomenout, že kapela si ráda zahraje i z jukeboxu v pánském klubu u kulečníku. V součtu žádní tvrďáci, ale do růžových triček se neoblíkají.

V porovnání s jinými spolky jsou Freak Kitchen s tvrdostí fakt na štíru. Na albu se metalovými triky šetří jako solí v pohádce a když se objeví bájná Maruška, ve vzduchu se krom pachu neřesti nevznáší už nic. Za to tvrdší, co se dá najít, je možné považovat (Saving Up For An) Anal Bleach, která si ráda pohraje s hrubšími rify a zapadá mezi ostatní sladidla jako rejžák. Není jedinou perlou mezi sviněmi, třpytí se jich tam víc, ale působí jako skupinka nepochopených vrstevníků, kteří si zaslouží útlak a teror. Prasnice je zkrátka ušlapou ve šrotu, protože mládí je zlé a stádo jakbysmet.

Rozporuplné myšlenky album Cooking With Pagans přitahuje a rozhodně si je zaslouží. Když odhlédnu od muziky jako takové, kolísám v názoru i díky tomu, jak zní. Je hebké, měkké, produkce doslova hladí a laská. Je to úplně něco jiného, než na co mám nastaven sluchový aparát. Možná tím kapela loví tupé cejny, možná chtějí zakrýt jen průměrný intelekt, ale taky může jít o úmyslný tah na základní potřeby posluchačů a jejich tajenou touhu po nekomplikované hudbě. S touto myšlenkou by se dalo smířit a tady to ukončit. Tak snadné to ale není a můžou za to střídmé chvilky, kdy se z lůna nudného salónku vynoří nápady z jiných časů a míst. Zakrnělé myšlení náhle klopýtá mimo zaběhnuté principy, cosi jako malé zatmění jinak bezoblačného dne a snaží se najít ztracenou rovnováhu. Je to případ podivného sóla v úvodní Professional Help, které jinak nevýraznou skladbu staví do barevnějšího světla. Je to varování, abychom se nenechali opít rohlíkem, ale zůstali bdělí. A takových zajímavostí může být víc, jako např. v Mathematics Of Defeat, která kolísá mezi tuctovou nudou a technicky zajímavou rovnicí.

Stěží se dá ututlat, že samotní muzikanti se nadmíru baví. Rádi spojí hrdla v přednesu chytlavých a nenáročných refrénů, které skladby dělí do přehledných oddílů. V konečném součtu si lámu hlavu, komu bych tuhle desku cíleně doporučil. Možná těm, kdo si rádi pustí Waltari nebo Audrey Horne. Já mám k nadšení hodně daleko, ale pro chvíle, kdy odpočívám při loupání ořechů, zdá se to být tím pravým ořechovým.