Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Front Line Assembly - Echoes

Front Line AssemblyEchoes

Ruadek14.7.2014
Zdroj: flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Vcelku povedený výběr zremixovaných skladeb na Echogenetic, který se nesnaží být něčím revolučně jiným, co by přebíjelo původní skladby. Nové tváře původních věcí jsou čerstvé a s otisky svých remixérů v ideální míře.

Ponořme se dnes do světa budoucnosti, kde tepou futuristické beaty, nebe je černé jako ranní káva a kde v troskách budov žijí stíny lidí. Tohle je klasický svět elektro-industriálu, jehož spoluzakladateli a jedněmi z největších současných leaderů jsou (kupodivu ještě stále) Front Line Assembly. Tito Kanadští droidi, sami o sobě figurující v dalším bezpočtu projektů (Delerium, Noise Unit, Left Spine Down, Synæsthesia a tuny dalších) si tentokrát připravili album remixů svého posledního alba Echogenetic. To představilo zcela současný pohled na žánr elektro-industrálu v jeho moderní verzi, přičemž veškeré esence tvořící základ FLA tam byly jasně rozeznatelné.

 

Album remixů je věcí, pro kterou je zcela klíčový výběr zajímavých a osobitých interpretů, kteří rozcupují původní verze a složí je dohromady tak, aby zněly jinak a obsahovaly stopy jejich vlastních já. Tedy že nejde o to, za jaký konec to vezmou a jak moc se bude finální remix podobat originálu ale a) čím jej obohatí a za b) zda dokáží propašovat svou osobitou tvorbu do tvorby remixované kapely. A tohle propojení je vždy vrtkavé, potřebuje šetrné zacházení a péči. Metalisté znají covery, u kterých se to má vlastně naprosto stejně.

 

 

Echoes obsahuje 14 skladeb, z nichž je 12 zremixovaných verzí a dvě jsou zcela nové. Eponymní album Echogenetic útočilo na posluchače novými zbraněmi, včetně dub-stepu a zástupu nových samplů, to vše bylo předloženo v novém zvuku a osobitosti.

 

Contagion je novinkou, která otevírá desku a ve své podstatě není nijak agresivní. Zní dokonce lehce drum'n'bassově, skladba má jasně rozvržený děj a je poměrně chytlavá. Druhou novinkou je daleko více rytmická hybná síla Next War, poměrně jasně daná hitovka. Za oběma novými skladbami stojí lidé, kteří spolupracovali na výrazu a zvuku Echogenetic a obě skladby jsou více orientované na klasické písňové rozvržení. Dvanáct remixů z dílny rozličných remixérů, z nichž někteří jsou sami členové kapely, za to opravdu stojí. Někdy jsou rozpohybovány zcela jiným beatovým podkladem, znícím neučesaně (Echogenetic od Youth Code) a jindy jsou přepracované naopak do daleko experimentálnější verze syntetických perkusí (Prototype od Hecq). V celé plejádě zastoupených verzí tu najdeme elektronicky polámané beaty, úplně nově zaranžované kabátky a agresivní old-school podkresy. Kdo kdy slyšel remixované verze FLA i v minulosti na ostatní desky, bude očekávat právě onen rozstřel stylů do všech stran.

 

 

Co musím uznat, je víceméně slušně povedený otisk všech mně známých interpetů, kteří remixovali. Nikdo se nesnažil znít zcela jinak než FLA i než on sám (i to se často děje), nové rozměry stávajících skladeb se podařilo předvést a je jen na posluchači, jak si to přebere. A možná tu lze najít i pohled do budoucnosti FLA, kteří stále míří vpřed.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky