Recenze: Fungoid Stream

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Fungoid StreamOceanus

Victimer3.10.2012

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: PC

VERDIKT: Největší zážitek roku 2010 na poli funerálního doom metalu.

Posedlost funerálem aneb nejhlubším doomovým uměním u mě vzrostla natolik, že je nevyhnutelně nutné věnovat mu zmínku i v těchto slastných dubnových dnech. Pohřební proces skýtá několik souborů, které by člověk neměl minout. Já mezi ně nově, zcela přesvědčen a s pohřebním věncem na pevných ramenou, řadím také argentické duo FUNGOID STREAM. Ti předloni vydali již tak dosti silný a ceněný debut jménem "Celaenus Fragments" a jednoznačně jím upoutali pozornost. Mé první kroky k projektu sice vedou až ruku v ruce s následníkem "Oceanus", ale nebál bych se vlka nic. Natož pak pohřebního průvodu, který toliko navštěvuji téměř denně. Inu, pořád je někdo v čele průvodu.... Teď jsou to FUNGOID STREAM, ovlivněni panem Lovecraftem a zejména tajemnými hlubinami a nekonečností oceánu.

Doom metal v podání této dvojky je prost hustých syrových rytmů, dominuje atmosféra, ultrapomalá a rozpínající se do nejzazších koutů matičky tmy. Ta tma patří mase vodní plochy (název "Oceanus" je myslím jasný) a je zachycena víc než zdařile. Musím přiznat, že mě pohltila ihned a nebýt zavčasných probuzení z temně modré hypnózy, byl jsem již nesčetněkrát utopen. Album je doslovnou výstavou pocitové ponurosti, přehlídkou smutečního vyvrcholení. Nic z tohoto ranku mě za poslední měsíce tak nepraštilo přes uši, jako loňské album FUNGOID STREAM. Deprese, která se line s každým tónem až na konec alba, je kolikrát tak plná snahy o napravení se z hříchů, že se člověk ve slabší chvilce skutečně octne poněkud nalomen. Není větší radosti, než když se zhudebnělý smutek stane samotnou, mimohudební náladou, další dimenzí. Stane se oživlou přítomností myšlenek a vizí. Husí kůží, potem, či bezvýchodnými útěky zpět do reality ze země snů a domněnek. Tohoto FUNGOID STREAM dosáhli bez větších bolestí a s ohromujícím přehledem. Klobouk dolů, krchov sem.

fungoid stream

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.