Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Fungoid Stream - Oceanus

Fungoid StreamOceanus

Victimer3.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Největší zážitek roku 2010 na poli funerálního doom metalu.

Posedlost funerálem aneb nejhlubším doomovým uměním u mě vzrostla natolik, že je nevyhnutelně nutné věnovat mu zmínku i v těchto slastných dubnových dnech. Pohřební proces skýtá několik souborů, které by člověk neměl minout. Já mezi ně nově, zcela přesvědčen a s pohřebním věncem na pevných ramenou, řadím také argentické duo FUNGOID STREAM. Ti předloni vydali již tak dosti silný a ceněný debut jménem "Celaenus Fragments" a jednoznačně jím upoutali pozornost. Mé první kroky k projektu sice vedou až ruku v ruce s následníkem "Oceanus", ale nebál bych se vlka nic. Natož pak pohřebního průvodu, který toliko navštěvuji téměř denně. Inu, pořád je někdo v čele průvodu.... Teď jsou to FUNGOID STREAM, ovlivněni panem Lovecraftem a zejména tajemnými hlubinami a nekonečností oceánu.

 

Doom metal v podání této dvojky je prost hustých syrových rytmů, dominuje atmosféra, ultrapomalá a rozpínající se do nejzazších koutů matičky tmy. Ta tma patří mase vodní plochy (název "Oceanus" je myslím jasný) a je zachycena víc než zdařile. Musím přiznat, že mě pohltila ihned a nebýt zavčasných probuzení z temně modré hypnózy, byl jsem již nesčetněkrát utopen. Album je doslovnou výstavou pocitové ponurosti, přehlídkou smutečního vyvrcholení. Nic z tohoto ranku mě za poslední měsíce tak nepraštilo přes uši, jako loňské album FUNGOID STREAM. Deprese, která se line s každým tónem až na konec alba, je kolikrát tak plná snahy o napravení se z hříchů, že se člověk ve slabší chvilce skutečně octne poněkud nalomen. Není větší radosti, než když se zhudebnělý smutek stane samotnou, mimohudební náladou, další dimenzí. Stane se oživlou přítomností myšlenek a vizí. Husí kůží, potem, či bezvýchodnými útěky zpět do reality ze země snů a domněnek. Tohoto FUNGOID STREAM dosáhli bez větších bolestí a s ohromujícím přehledem. Klobouk dolů, krchov sem.

 

fungoid stream


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky