Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Seregor si opět vyhrál s vokálem v podobě vyznění, artikulace i dikce. Nebýt však jadrných textů, hnilobný odér, vkrádající se zoufalost, ba jakékoli vzepjetí by neměly na čem plout ani energii zaujmout. Narozdíl o "Where The Corpses Sink Forever" se "This Is No Fairytale" po několika desítkách poslechů výrazně oposlouchává.

Carach Angren sice působí na hudební scéně již od roku 2003, do širšího povědomí se však zapsali až v roce 2012 deskou "Where The Corpses Sink Forever", se kterou v roce 2013 po boku Septicflesh vyrazili na turné. Na jaře 2015 přibyla v knihovně holandských mladíků další placka s názvem "This Is No Fairytale".

Carach Angren jsou vypravěči životních příběhů. "This Is No Fairytale" pojednává o rodině opanované tyranem. Manželka, děti, všichni pod ním trpí, takže násilí ve všech různých podobách prochází celým příběhem, jak je koncipován v jednotlivých skladbách. Pod tíhou traumatu si Gretel, dcera prožije hrůzostrašný příběh, ve kterém matka spáchá sebevraždu, bratra rozseká a některé části sní psychopat pod maskou klauna, aby jej v závěru Gretel zabila a proces snění ukončila probuzením v domě s otcem tyranem.

Jednotlivé skladby, jak je autor seřadil, jsou dílčími etapami příběhu, který jsem ve stručnosti nastínil. Hudební stránka i snad proto více připomíná divadelní představení než kutí černého kovu. Když si vezmu, že v textech Carach Angren představují řadu realistických psychodramat (byť se jedná o celistvý příběh), hudba na mne spíše působí vesele, než že bych zoufalostí hledal, kde nechal tesař díru, co nejrychleji utekl před jedním tyranem, či se poohlížel po předmětech, které bych chtěl rozbít o hlavu masového vraha, který si zrovna teď vybral za oběť mne.

Pro srovnání mě napadá vcelku niterné zpracování desky "Psychogrotesque" od Aborym (též z dílny Season of Mist), kde mi hudba připadá k textům přiléhavější. "This Is No Fairytale" mi v tomto duchu uvažování přijde jako rozpolcená. Hudba si vede svou řeč, ale texty jí už tak nepřizvukují, jako když se například "topila mrtvá těla v blátě zákopů" na "Where The Corpses Sink Forever", či si vojáci dodávali elán libými tóny "pohřebních žalospěvů houslisty". Celkově "Where The Corpses Sink Forever" působila jako celek opravdověji.

Oproti dramatičnosti vyznění se Carach Angren v díle "This Is No Fairytale" pokusili vytvořit dojem velkoleposti. Kdo by na albu hledal pořádnou dávku blackmetalu, činil by tak marně. Nabízí spoustu příkras, čtverákování, že by se snad až dalo v duchu "sklepácké Bible" říct, že se "...čeká na hrdinu, který nepřichází". Mluvím pouze o hudební stránce, aby nedošlo k mýlce. Celé představení je precizně zpracované i provedené, leč zase o něco více jako divadelní představení než metalová deska. Což je pro hodnocení celkového dojmu škatulka dobrá ryze pro individuální vnímání.