Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není to tak, že by si kapela nevěřila. Nemá proč. Album Douze mělo potenciál a jisté koule. Však jsem taky nešetřil chválou. Co se mi podařilo zjistit, mělo by tohle EPíčko připravit cestu k pochopení následujícího alba nazvaného 2001, které by mělo vyjít někdy v tuto dobu.

Začátek "monolitu" alba staví na elektronickém, rytmickém základu, ze kterého postupně roste klasická kompresorovská tvář. Tedy spíš pomalá, zatěžkaná kytarová robota, ve které se velice dobře čte. Je to jen několik hudebních stop, které se nekříží a nepolemizují, naopak se každý nástroj věnuje své poměrně jednoduché roli a tvoří velký, základní díl skládačky. Zní to velmi přirozeně, lidsky, jakoby jste si kapelu pozvali k sobě domů a oni vám provětrali obývák.
I když se The Monolith skládá jen ze tří skladeb, ty jsou tak dlouhé, že jak už to tak bývá, v sobě ukrývají celou řadu nápadů a oddílů, které by šlo rozdělit v několik dalších skladeb. Materiálu by zbylo na klasické album docela dost. Kompresoři to ale berou jinak. Snaží se každou kapitolu široce rozvést do stran a pak se obloukem vrátit na začátek. Takže to má svoji logiku a člověku je vlastně jedno, jestli je to jedna nebo tři skladby bez přestávky. Zatím si to můžou dovolit, protože nápady jim nezvětrávají a jsou cítit svěžím dechem.

Konstrukce skladeb jsou si podobné, sázejí na brumlavou kytaru, která dělá takovou tu základní rovinu a na ní tancují melodické vyhrávky. Jako v zrcadle jim stojí krátké, škrábavé tóny, které lehkost momentu přibíjí zpět k zemi. U ní, u matičky, se potom určitý čas mícháme v monotónním nápadu, než se nějakou rychlou kličkou posuneme dál. Někde tam nás čekají klidné, akustické pasáže, vydáme se ke hvězdám v naléhavých poryvech postmetalových kytar a opět se vrátíme zpět na začátek. V takovém prostředí není nic divného, jestli někoho přepadnou pocity dejavu. Není to náhoda. Výrazný motiv se protlouká a drží páteř první i druhé skladby. Názvy Monolith I a Monolith II trošku napovídají, že tady bude nějaká příbuznost. Ve třetí a poslední skladbě MG 1 už si vůbec nejsem jist, jestli mi to něco připomíná nebo ne. Jde o dosud nevydané demo, které spatřilo světlo světa až nyní.

Poslech je cesta povědomou krajinou, která se každou chvíli něčím připomíná. The Kompressor Experiment se povedlo utvořit si vlastní styl, který je přátelský a hudebně rozmanitý. Nic se nezměnilo na instrumentálním pojetí, zpěv je u "kompresorů" pořád zapovězeným prvkem a opět to vůbec nevadí. Tady jsou veškerá slova zbytečná a s němým klidem bych tohle album postavil skoro na úroveň předešlého Douze.