Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O první desce hašišáků Fuzz jsem psal nedávno a určitě si vzpomínáte (haha) na v té souvislosti skloňované jméno Ty Segalla, který zatím neúnavně hýří mladickou aktivitou a co chvíli na svět vypustí nějakou desku. Před krátkým časem se v distrech objevila reedice sólovky „Ty-Rex“, na níž se sjednotily dvě dříve vydané nahrávky obdobného názvu, a zároveň bylo ohlášeno plnohodnotné nové album „Emotional Mugger“. Zájemci a nadšenci už určitě očekávají 22. ledna, kdy tahle deska vyjde na věhlasných Drag City, u nichž se dá i mimo tuhle kapelu najít nepřeberně námětů k inspiraci.

Ale zpět k novým Fuzz. Psal jsem minule něco o jedinečném startu nové Segallovy kapely a albu plném zatěžkaným riffů jak z dílny starých Black Sabbath, plném skvělé rockové muziky ve své nejčistší podstatě a tedy rockové muziky drzé, provokativní, ale taky svobodné a přirozeně jednoduché. Punk? Tak trochu určitě... Na tom se ve své podstatě nic moc nezměnilo, protože svůj typický zvuk a výraz si Fuzz drží i nadále a k ostré kytarové rašpli nemají opět vůbec daleko. Nečekejte tvrdost, ostré hrany jsou tvářeny ořezávátkem efektů, syrových zkreslení a bestiálně zneužitých studiových destrukcí, které si Ty Segall přibalil na cestu hned ve svých počátcích někde v opuštěné garáži a dodneška je táhne s sebou jako nezbytného společníka.

Jak už jsem zmínil v úvodu, druhá deska prostě nazvaná „II“ je oproti přímočařejšímu debutu podstatně delší a na první poslech rozvláčnější i co do hudební náplně. Nůžky. Nůžky a pořádně! Byla to představa přesně tohoto nástroje, která se mi usadila v hlavě při prvním, ještě docela nervózním poslechu (fakt jsem se těšil) a od té doby se ji s poslechem každým dalším snažím vystrnadit pryč. Daří se jen částečně a je to práce a dřina a opětovná nutnost uvědomění si toho, že pravidla hry tady píše Segall. Já ne.

Ona ta tvůrčí svoboda a jeho jméno jsou více méně jedno a totéž. Protočte si jeho sólovky, mrkněte na videa na internetu a dejte si u toho nějaký jed dle vašich preferencí. Bude se vám to líbit. Právě nová deska Fuzz vyžaduje trochu jiný přístup než ta předchozí, která brala na první dobrou a válcovala ve stylu sedmdesátkového garage rocku a proto-punku. Dvojka většinou nespěchá, a když už se rozeběhne, není to na dlouho. Jsou na ní výborné punkové pasáže nabušené přesně v Segallově Fuzz-stylu (Red Flag, Rat Race), skladby pomalejší, ale i tak povedené (za všechny Burning Wreath), a pak řada dobrých pasáží a zajímavých míst včele se smyčcovým aranžmá v songu Silent Sits The Dust Bowl. Není toho málo, ale určitě toho není dost na 67 minut.

Ještě na minulém albu jsem všechny ty čisté instrumentální plochy vstřebával s chutí. Nebylo jich mnoho, měly nádech psychedelických dálav a omezený prostor na druhé straně vinylu jim bezvadně slušel. Tentokrát jsou roztroušeny poměrně nahodile, brzdí jinak dobře rozjeté songy a brzdí desku jako celek. A ta nejednou začne přežvykovat sebe samu i vlastní historii autora. Nůžky. Opět bych vytáhl tenhle nástroj a začal bych jednat. Být Segallem.

K provedení edice mít mnoho námitek nelze. Album vyšlo na dvou standardně lehkých černých gramodeskách, obě v potištěném sáčku, insert s texty nechybí a gatefold obal z tvrdého a těžkého kartonu by šel v pohodě použít jako sečná zbraň. A nechybí download kupón, jasně. V tomhle směru tedy maximální spokojenost.