Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Fuzz - II

FuzzII

Jirka D.14.12.2015
Zdroj: 2x černá 12" gramodeska v gatefold futrálu (#ITR 286) // dárek od jednoho nezodpovědného nadšence
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Na své druhé desce Fuzz natahují nejen hrací čas, ale hlavně posluchačovu trpělivost. Měl to být snadný příběh o dvou vinylových stranách, ale všechno se má jinak a je s tím mnohem víc práce.

O první desce hašišáků Fuzz jsem psal nedávno a určitě si vzpomínáte (haha) na v té souvislosti skloňované jméno Ty Segalla, který zatím neúnavně hýří mladickou aktivitou a co chvíli na svět vypustí nějakou desku. Před krátkým časem se v distrech objevila reedice sólovky „Ty-Rex“, na níž se sjednotily dvě dříve vydané nahrávky obdobného názvu, a zároveň bylo ohlášeno plnohodnotné nové album „Emotional Mugger“. Zájemci a nadšenci už určitě očekávají 22. ledna, kdy tahle deska vyjde na věhlasných Drag City, u nichž se dá i mimo tuhle kapelu najít nepřeberně námětů k inspiraci.

 

Ale zpět k novým Fuzz. Psal jsem minule něco o jedinečném startu nové Segallovy kapely a albu plném zatěžkaným riffů jak z dílny starých Black Sabbath, plném skvělé rockové muziky ve své nejčistší podstatě a tedy rockové muziky drzé, provokativní, ale taky svobodné a přirozeně jednoduché. Punk? Tak trochu určitě... Na tom se ve své podstatě nic moc nezměnilo, protože svůj typický zvuk a výraz si Fuzz drží i nadále a k ostré kytarové rašpli nemají opět vůbec daleko. Nečekejte tvrdost, ostré hrany jsou tvářeny ořezávátkem efektů, syrových zkreslení a bestiálně zneužitých studiových destrukcí, které si Ty Segall přibalil na cestu hned ve svých počátcích někde v opuštěné garáži a dodneška je táhne s sebou jako nezbytného společníka.

 

Fuzz live

 

Jak už jsem zmínil v úvodu, druhá deska prostě nazvaná „II“ je oproti přímočařejšímu debutu podstatně delší a na první poslech rozvláčnější i co do hudební náplně. Nůžky. Nůžky a pořádně! Byla to představa přesně tohoto nástroje, která se mi usadila v hlavě při prvním, ještě docela nervózním poslechu (fakt jsem se těšil) a od té doby se ji s poslechem každým dalším snažím vystrnadit pryč. Daří se jen částečně a je to práce a dřina a opětovná nutnost uvědomění si toho, že pravidla hry tady píše Segall. Já ne.

 

Ona ta tvůrčí svoboda a jeho jméno jsou více méně jedno a totéž. Protočte si jeho sólovky, mrkněte na videa na internetu a dejte si u toho nějaký jed dle vašich preferencí. Bude se vám to líbit. Právě nová deska Fuzz vyžaduje trochu jiný přístup než ta předchozí, která brala na první dobrou a válcovala ve stylu sedmdesátkového garage rocku a proto-punku. Dvojka většinou nespěchá, a když už se rozeběhne, není to na dlouho. Jsou na ní výborné punkové pasáže nabušené přesně v Segallově Fuzz-stylu (Red Flag, Rat Race), skladby pomalejší, ale i tak povedené (za všechny Burning Wreath), a pak řada dobrých pasáží a zajímavých míst včele se smyčcovým aranžmá v songu Silent Sits The Dust Bowl. Není toho málo, ale určitě toho není dost na 67 minut.

 

Ještě na minulém albu jsem všechny ty čisté instrumentální plochy vstřebával s chutí. Nebylo jich mnoho, měly nádech psychedelických dálav a omezený prostor na druhé straně vinylu jim bezvadně slušel. Tentokrát jsou roztroušeny poměrně nahodile, brzdí jinak dobře rozjeté songy a brzdí desku jako celek. A ta nejednou začne přežvykovat sebe samu i vlastní historii autora. Nůžky. Opět bych vytáhl tenhle nástroj a začal bych jednat. Být Segallem.

 

K provedení edice mít mnoho námitek nelze. Album vyšlo na dvou standardně lehkých černých gramodeskách, obě v potištěném sáčku, insert s texty nechybí a gatefold obal z tvrdého a těžkého kartonu by šel v pohodě použít jako sečná zbraň. A nechybí download kupón, jasně. V tomhle směru tedy maximální spokojenost.

 

Fuzz II vinyl


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky