Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když si tak pročítám nadšené recenze a reakce fanoušků z celého světa na nové album stále populárnějších Opeth, říkám si, jestli nejsem mimo, protože se mi Sorceress příliš nelíbí a víc míst mě nudí, než baví …

Poslouchám Opeth od dob dávných, mystických devadesátých, kdy kapelu znalo, coby utajený klenot, jen pár nadšenců, od kterých jsem já, mladý (už neortodoxní) cucák, hltal dobré tipy k rozšíření vlastních obzorů. Když pak vyšla super záležitost v podobě Still Life, ovládli Opeth moje srdce naprosto a navždy. Dokonce jsem i přes počáteční odpor rozlouskl Heritage, protože Mikaelův rukopis miluju a ten se nezměnil, ať už Opeth hrají death nebo rock. Kde se kapela na Heritage hledala, tam se na Pale Communion našla, vše rozvinula a vyvinula. Otázkou pak bylo, co dál. Návrat k rozmanitosti, kdy se kontrastně střídaly temné a hrubé plochy s jemnými i ryze technickými, nebo se usadí v novém křesle z blešáku a vyrazí současně nastolenými směry? Blíž jsou ti, co sázeli na možnost B. Tak lehké to samozřejmě není, protože Sorceress zní naprosto odlišně, než minulé nahrávky a přitom je jasné, že B cesta na křižovatce s bodem v Heritage vše odstartovala. Tedy akustické výlety do (dnes už) zaváté minulosti. Do světa psychedelie, snové krajiny, sborů a čistých zpěvů.

Album obsahuje pár naprosto geniálních zářezů. Jsou jimi např. famózní Chrysalis nebo šamanská pecka The Seventh Sojourn. Nebýt těchto úžasných songů, je deska až nudně ospalá. Atmosféru, kterou byli Opeth vždy pověstní, člověk aby pohledal. Rovněž nejde dílo jednoduše odsoudit, protože všichni zúčastnění hrají jako bohové. Rytmika pánů Axenrota a Méndeze opět kouzlí rafinovaným způsobem. Tedy i v místech, kdy by se druhý poflakoval, než se zpěvák vyblbne. Velký prostor dostal klávesový guru Joakim Svalberg, který akustické výlevy dokresluje klapkově barevným spektrem. Taktéž nelze pošpinit nahrávku, na které zpívá PAN ZPĚVÁK. Ano, Mikael se už nehledá, neškrtí se. Využívá rozšířených hranic svého hlasu vskutku bohatě. Zní výborně v nejjemnějších fistulkách, v bouřlivém chrapláku i v plných tónech. Technicky je stejně úžasný jako všechny nástroje. Je vůdčí, ale i umí zajet do járku.

Slyšíte ta slova obdivu? Opeth kralují a musí proto snést i přísnější náhled na svoji tvorbu. Když jsem zmiňoval hudební rozmanitost starších desek, musím přiznat, že i Sorceress obsahuje mnoha odstínů. Když se ponoříte pod slupku propojené myšlenky, užasnete, kolik variability naleznete. Do mistrovského díla je však zakomponováno nejedno hluché místo. Kolikrát až zamrkáte úžasem, co dokáže zkazit velkolepost okamžiku. Nudí mě už úvodní instrumentálka Persephone, která má fungovat jako klíč do světa nahrávky. Bohužel její hrací délka je zbytečně protahovaná. Mít minutu, je svět zajímavější. Podobných vycpávek je zde víc. (viz Sorceress 2). Následující Sorceress je skladbou vášnivou a chladnou zároveň. V ní ukazuje kapela, že se ji líbí v staronovém svetru po taťkovi a že umí hrát i skládat líp, než leckterý starší strýc, který je učil milovat propracovaný rock. Mezi valivými sabattovskými riffy kloužou éterické domněnky a činí píseň epickou. A stejně se v závěru zlomí a ztrácí dech. Přemýšlím, jestli jen nechápu stylové zákonitosti, protože se o podobný směr pranic nezajímám, nebo se Opeth pouští do košatého psaní, ale ukousli si větší krajíc, než sní. Kdyby v The Wilde Flowers hrály hutnější kytary, hodila by se dokonale na Watershed. V závěru se skladba opět zlomí do trylkování a nahuštěná nálada je ta tam. Naopak v Strange Brew vše funguje od začátku do konce. Žánrově jsou noví Opeth nepopsatelní, protože těch vzorů a vlivů je příliš. Jednou jsou znatelní Jethro Tull v lidové melodice (Will o the Wisp), jindy King Crimson nebo Black Sabbath, respektive Marillion. Opeth se nebojí do svého progu narvat blues, hard rock ani folk. Za to jim patří můj upřímný obdiv. Na druhou stranu mi občas nesedí zvuk. Znát je to hlavně v dravějších momentech, kdy se kapela tlačí do hardrockového světa. Vše je zde slité do nevýrazné koule, ve které jednotlivé nástroje nerozeznáte. Naopak v tišších místech, která mají tendence mě uspávat, hrají jednotlivé nástroje každý jinak a spojuje je pouze harmonie. Což je sympatické, ale krom tolikrát zvýrazněné virtuozity marně hledám krásnou melodii, žijící si vlastním životem. Nevyváženost se tedy pojí nejen po skladatelské rovině, ale i zvukové. Ale kdo jsem, aby hodnotil bohy?

Je mi jasné, že vychutnat a pochopit skladby Opeth, je běh na dlouhou trať a zhodnotit je lze tak po roce nepřerušeného poslouchání. Jenže mě se nechce jejich album ani doposlouchat a od My Arms, Your Hearse to bude po prvé, co si nekoupím CD (zatím). Stylově se mi vzdálili už před časem a přece jsem pokaždé s odstupem objevil nádheru v každé písni ukrytou, až na x-tý poslech zřejmou. Bonusové CD je zbytečné, neobsahující nic zvláštního. Dvě nové písničky jsou jalové a živák mě nechává chladným. Sorceress poslouchám intenzivně každý den a názor se mi nejen že nemění, ale jsem v něm stále zatvrzelejší. Mistrovská hra zdaleka nevyváží tvůrčí kostrbatost. Zeptejte se mě za rok, jestli jsem prozřel, nebo jsem dál zabedněnec, co nepochopil velikost současných Opeth.