Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Fyrnask nejsou pro našince neznámým pojmem. Tenhle německý projekt bude mít skoro 20 let a za tu dobu dokázal poškodit celu řadu nebožáků. I na Echoes před pár lety rezonovala ozvěna jedné z jejich nahrávek a nevedla si špatně. Původní projekt herr Fyrnda, který v sólo podobě vydal tři řadovky, se již před lety stal regulérní kapelou. Aktuálně jde o trio muzikantů, kteří se urputně drží nastavených limitů a na letošní léto přichystali studenou sprchu v podobě nového alba nazvaného Íosir. 

Stačilo by říct, že kdo čekal nebo si přál jakoukoliv změnu, bude zklamán. Ti ostatní si můžou v klidu užívat toho, čím Fyrnask jsou. Kapela opět přišla s drtící a nekompromisní verzí vlastního blackmetalového nebe. V něm se nemusí líbit každému, ale ze slušnosti bychom se měli seznámit. Album nás pohltí s lačností žíznivého mnicha a rozprostře atmosféru temného, magického black metalu. Zpočátku může působit zběsile, neučesaně, ale postupně se člověk srovná v jakémsi středním rytmu, ve kterém se skrývá promyšlená rovnováha. Nesmíte chtít nemožné, progresivním myšlenkám se zde dařit nebude, naopak se musíte naladit na vůni a chuť specifické podoby Fyrnask. Je to black metal, přesto necítím tlak stereotypu, který káže rychlou, studenou smrt. Íosis má různé způsoby jak zdecimovat nevěřící psy. Zlo a krutost dominuje, pravda, ani jsem nic jiného neočekával, ovšem zároveň je tu magie, ritualism, tvrdé snové plochy. To vše pod ledovým dozorem severu, protože ten Fyrnask bez přestání uctívají a stále se k němu obrací čelem. Tradičně tak čteme názvy skladeb i alba samotného v islandštině. 

Album je v rámci očekávání předvídatelné, současně  potvrzuje nechuť nechat se jednoduše zaškatulkovat. Kromě syrového blacku jsou zde i přiměřeně atmosférické momenty. Roli hraje určitá monotónnost, se kterou kapela staví stěny pocitů. Nemůžu se ubránit pocitu, že někdy je to tažené trošku na sílu, jakoby chyběl navazující nápad. Jde ale nejspíš o pracovní metodu, jak vyladit a znásobit emoční dopad. Někoho s menší trpělivostí to může prudit, ale to je asi tak vše. 

Opravdu zajímavých nápadů, nad kterými bych se zaujatě pozastavil, tu není mnoho. Album si jede v zajetých kolejích a zaleží na posluchači, jestli bude šlapat po jeho boku. Z mého pohledu Iosir nijak výrazné album není. Některé skladby mě nechaly naprosto chladným a zapadly do bezedné žumpy průměrných zážitků. Kytarové hoblovačky s tuctovým rytmem nemají potenciál se prosadit. Avšak jsou zde i místa, kde jsem si poslech užil, kde bylo něco navíc, stačila chytlavější melodie. Dalo by se říct, že silněji mě oslovily pomalejší, hymnické pasáže, protože v nich byla nějaká atmosféra. Slyšel jsem v nich stopy severského šamanismu, ducha přírody a podobné věci. Výrazně tomu napomáhají použité efekty a ruchy, které dolaďují potřebnou nelidskost a sílu živlů.

Dalo mi něco Íosir? Upřímně toho není mnoho. Udělal jsem si o kapele nějaký obrázek, ale zarytým stoupencem se nestanu. Album není v zásadě špatné, ale jsou tu lepší a silnější a těm dám přednost. Někdo to může mít obráceně a je to pochopitelné, proč ne...