Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Druhé album Perdition Temple nedává nepřipraveným příliš mnoho šancí. Pro připravené se zase stává nelítostným sítem. Kapela předhazuje svůj death metal vůkol s nezastavitelnou vervou – technicky, brutálně – mačkajíc ho hrubě přímo z hloubi zanícené rány bez sebemenšího ohledu na způsobenou bolest. Hudební rukopis kapely jako takový je postaven na jasně čitelných notách, potažmo zvuku. Žádné schovávání se ve změti jednoduchých riffů, případně za zdmi jejich amorfních obrazců se nekoná. Textům, dle žánrového dekoru, vévodí jméno Antikrista. Jakékoliv formy násilí, rozkladu či hrůz nahánějícího teroru, fyzického i duchovního, jsou náležitě vzývány. Vše na dřeň a podáno s takovou tvůrčí poctivostí, jež se dnes, v kvalitě zde předvedené, hledá jen těžko.

Od samého začátku se album rozjede s prudérností téměř klaustrofobickou. Pokroucenost poctivě odtrsaných riffů se nesmiřitelně rozlévá do ohavných kytarových dvojhlasů, marš perkusí neustává a tempo alba během osmi skladeb výrazněji nepoleví. Relativně volnější skladba Diluvium Ignis budiž onou nepsanou výjimkou. Celé tohle infernální oratorium korunuje nespočet sól vycházejících z naslayerovaného-morbidangelovského základu. Ve svých vrcholech ovšem sóla přesahují až do jakési sirné, postapokalyptické černě se záblesky chaosu. A stále nekončíme. Do již takto mnohovrstevnaté mašinérie valí další tlak baskytara. Nápaditě, jindy nevtíravě, odvádí perfektní práci, čímž posouvá kvalitu celého materiálu ještě o kus výš.

Napříč tvorbou Perdition Temple rezonují vlivy Morbid Angel (inspirace pozdními alby MA se počítá k dobru) a floridského death metalu celkově (Deicide, Angelcorpse). Některé party zní jako přepeklený Possessed v kombinaci s ranými Morbid Angel, také náležitě instrumentálně vyhrocenými. Stejně tak jasné jsou i ozvy thrashových kořenů (Destruction, Kreator, Slayer). Nechybějí ani lehce se mihotající odlesky plamenů deathových rubanic z Latinské Ameriky. Všechny tyto ingredience pak dostávají v přepáleném, kvapícím svérázu Perdition Temple na jiném odstínu i chuti. V této fázi již lze mluvit o nahrávce tvořící extra třídu samu pro sebe. Strukturovanost některých riffů, lépe řečeno jejich aranží, dokonce nechává vzpomenout na album „Behold Almighty Doctrine“ od Lecherous Nocturne. Efekt, kdy zdánlivě nesourodé linky tvoří ve skladbách samostatné pilíře, které po poměrně mnoha posleších splynou do zajímavě kompozičně vystavěných mostů, funguje u Perdition Temple podobně, byť ne natolik komplexně melodicky, jako u jejich kolegů. Perdition Temple hrají na mnohem ohavnější notu. Na každý pád se obě kapely k těmto postupům evidentně inspirovaly mimo metalová teritoria. Přesto zůstává „Tempter's Victorious“ skálopevně sevřeno v krajních mezích death metalu a s přibývajícími poslechy před posluchačem odhaluje přehršle detailů, do nichž byl Antikrist mistrně zakalen v mnoha svých podobách za pomoci natritónavých a nelibozvučných riffů.

Co dodat závěrem? Perdition Temple v čele s Genem Palubickim vystoupili z řady, ne o krok, ale nejméně o kroků pár, a přes všechnu svou ortodoxní zarputilost se dokázali kreativně vydat. Výsledný extrém může budit dojem nepřístupnosti, možná jisté monotónnosti. Chytlavé party „na první dobrou“ na nahrávce opravdu téměř kompletně absentují (Scythes of Antichrist se svým refrénem budiž opět výjimkou na seznamu), ale přesto, po „vyposlouchání se“, přináší album nadměrnou dávku energie i kompozičně dotažených nápadů. „The Tempter's Victorious" dává na odiv, jakou tvárnou, živoucí hmotou death metal stále může být i ve svých nejzazších a nejspletitějších zákoutích, která pro většinu dalších souputníků představují neuchopitelnou výzvu. Pokud jde o posluchače, ten nemá při vstřebávání tohoto materiálu naprosto nic ulehčeno, ba právě naopak. Ale když na nahrávce ze sebe muzikanti vyždímali maximum, to samé by měl dokázat i posluchač. Suma sumárum, zbývá jediné, doufat, že tento smysly rozdírající, svébytný extrém dojde náležitého ocenění. Raději dříve než později, i když později je stále lépe než nikdy. Mistrovská díla napínající hranice stylu ruku v ruce s vnímáním posluchače to asi nikdy nebudou mít s přijetím lehké.