Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na německé Fyrnask jsem slyšel ze všech stran samou chválu. Dokonce i z těch nejpřísnějších kruhů se ozývalo pochvalné mručení. Přiznám se, že německý one-man projekt s islandskými texty, potažmo blackově okultně zaměřený hukot s přesahy k dark ambientu mi spíš naháněl strach, než by mě navnadil k pozornějšímu průzkumu. Nicméně zřejmě náhodou (nebo něco létalo vesmírem) jsem na youtube klikl na Fórn a já se zamiloval. Zrovna v ten okamžik jsem pochopil, že bylo velkou škodou (mojí), že jsem se Fyrnask vyhýbal. Fyrnd je bourák, co na všechny nástroje nejen že umí skvěle hrát. On s nimi maluje obskurní obrazy. Má výtečnou představivost a ona stylizace k islandské scéně vlastně ani nepůsobí trapně. Ač je tvorba Fyrnask dokonale atmosférická, je zároveň notně bouřlivá až blasfemická. Zloba z nahrávek doslova stříká. Zloba textů není ovšem v ničem blbá a nerudná. Texty nabízejí starou poezii, magii přírody i lidské vědění. Po naposlouchání předchozích desek jsem pochopil, že se zde rodí láska na celý život. Letošní novinka VII: Kenoma nemá svoji pozici v ničem jednoduchou. Příznivci Fyrnask očekávají pouze nejvyšší kvalitku, protože laťka byla nastavena proklatě vysoko.

Fyrnd tentokrát nechal bicí nástroje na starosti hostu Fabianu Schulzovi, který je zároveň odpovědný také za mix nahrávky. Jistou změnu jeho rytmické umění projektu přineslo. Nechci si samozřejmě hrát na všeznalce a přiznám se bez mučení, že kdybych neměl před sebou booklety nahrávek, že bych něco poznal. Bicí jsou jiné, ale klidně bych to přisuzoval faktu, že se Fyrnd zlepšuje. VII Kenoma má krapet odlišný scénář než předchozí nahrávky. Bylo zvykem, že se kratší ambientní instrumentálky střídaly s delšími zpívanými blackovými vichřicemi, které ambientem samozřejmě rovněž oplývaly. Skladeb na VII Kenoma je pouze šest na hodinové ploše a tím pádem jsou skladby komplexní. Úplné. Jednotlivé pasáže se přelévají, nelze poslouchat skladby jako takové. Je potřeba dát album celé naráz. Dvojice klipů, které vyšly k VII Kenoma, podle mě nedávají valného smyslu tomu, kdo neslyšel kompletní album. Jedná se o ponory do podstaty. Musíte zároveň vědět, že se v textech nevydáme na drakaru mezi seveřany, ale navštívíme perskou mystickou poezii.

Zuřivé hradby hudebních stěn nepropustí sebemenší závan lidskosti. Ač pozornému neuniknou éterické melodie, základem je běsnící vulkán a chladná aura pradávného zla. Skučivé skřeky útočí zpoza kytarového hlomození zakomponované do velice širokého spektra harmonických hrátek. Schulz umně kytary i klávesové plochy doprovází tu rytmickým duněním, tam šamanským klepáním, ale většinou sype jako pravý severský blizard.

Ano, skladby jsou ve své podstatě docela složitě promyšlené, není však nutné bát se, že nelze VII Kenoma vstřebat. Stačí se nechat vést náladou a postupně na sebe nabalovat jednotlivé detaily. Je otázkou, zda je nutné detaily vůbec řešit. Jestli není lepší se právě unášet rituální silou, která v případě nového díla Fyrnask nepůsobí levně a manéžovitě, jak je v poslední době u podobně založených kapel zvykem. Fyrnask se na svém posledním díle daří čarovat umělecky, pocitově, aniž by bylo potřeba řešit, zda je vše uvěřitelné či nikoliv.

Kapitolou samou o sobě je vymazlené zpracování digipaku, na kterém Ván Records nešetřilo. Je ve své podstatě minimalistické i bohaté. Když se vrátím k otázce, jestli se Fyrnask nastavenou laťku podařilo překonat, podle mě ne. Fyrnask se s Fórn dostal strašně daleko. Novinka VII: Kenoma ovšem v ničem za předchozími nahrávkami nezaostává. Jen není lepší. Je jiná, delší, mohutnější a nepřístupnější.