Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Galactic Industry - Key To Space Love

Galactic IndustryKey To Space Love

Michal Z12.5.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: Plavba prostorem s industriálním elektro metalem. Čerstvé moderní album, plné energie a čarokrás. Nevím, zda si přát odvážnější delší výpravnější vesmírné struktury, nebo být rád za současnou komprimovanou polohu.

Srážka raných Tiamat a Paradise Lost především s tvorbou německých Die Krupps. Toť jednoduchá charakteristika pro počátek povídání o třetím zářezu severomoravských Galactic Industry. Zaznamenávám další kvalitativní posun skrze dimenze, který se rozléhá z nového CD „Key To Space Love“, které do našeho kvadrantu bylo vrženo mezi dimenzionální štěrbinou. Před tímto prostorovým přesunem se materiál střetl se vše drtící černou dírou, která jednotlivé složky prohnětla a vyvrhla ven. S klidem pozorovatele na observatoři necháme na své sítnice dopadat překrásné jemné galaktické obrazce i drsné výjevy nelítostného zániku a znovuzrození. Toliko bohatých kreseb, skrývajících se na velmi skromných 29 minutách, je pro neznalého pozorovatele málo na procházku galaktickými prostory, ale buďme rádi, že se na naše zákoutí vesmíru dostal i tento nepatrný odlesk galaktiků.

 

Od prvního okamžiku jsem byl kvalitním zvukem (studio Citron) zhypnotizován a vržen tak daleko, že má chabá mysl nedokáže určit, do kterého zákoutí třpytivých galaxií jsem se dostal. Je velmi čitelný a dovolí nám bezpečně rozlišovat krásné i temné stránky vývoje mlhovin, vzniku a skonu sluncí s možnými planetami postihnutými hříčkou vesmíru, jako je naše Země. Přesto má mírný problém, pravděpodobně se při průletu naší atmosférou na něj mírně nalepil bakelitový povlak, místy necitelný, tu a tam silnější.

 

Zvuk intra je krystalicky magický, dalekosáhlý, neuchopitelný, lomozivý, připravující nás na galaktickou pouť, vizemi na struktury, jež se rozprostírající za - nám představitelným - horizontem. V začátcích „Nobody Has Right“ si však musím mírně přeladit uši, jelikož zvuk je jistě zajímavý, ale z mého pohledu plastický až placatý, ale jde jen o zvyk a časem tento fakt přestane rušit. Masivní monstrózní kytarové riffy, místy proložené death sekanicí, nebo synth mezihrami, simulují průlety nekonečnem. Barevnost projevů vokálních i kompozičních nápadů ve skladbách na člověka působí nadsvětelnou rychlostí a po průletech jednotlivých hvězdokup, máte pocit, že jste prodělali dlouhou cestu, přesto stopáž jednotlivých skoků prostorem nezabere více než 3-4 minuty. Tím odpadá možnost, být unuděn scenériemi za hranicí hyperprostoru. Zvláště sympatické jsou časté skluzy k death šamanským recitativům či sypačkám. Intergalaktický koráb nabírá rychlost neporovnatelnou s obyčejným světlem.

 

Počátkem byla zmíněna tělesa, která galaktici asimilovali. Nejvíce to asi schytali němečtí vizionáři Die Krupps, jak samotnou plasticitou zvuku, tak harmoniemi, včetně podobných vokálů. Jisté proudy a záblesky půjčil i bludný pilný Holanďan Arjen A. Lucassen. Přes nepopiratelnou neoriginálnost se samotní galaktici zhostili svého počinu dokonale, v žádném případě nenudí, putování je dynamické a nikde na nás nečíhají nekonečné temné prázdnoty. Po dojezdu cítíte, že vás promotér zájezdu podvedl, cestu vám zkrátil, ale po sumáři jednotlivých zážitků cítíte, že vše podstatné bylo spíše komprimováno, abyste nevláčely zbytečné lodní kufry.

 

Obal (digipacku) je na domácí poměry velmi povedený a konkurenceschopný se světovou produkcí. Hudba za světem mírně pokulhává. Přesto se jedná o kvalitní počin stojící za pozornost, v případě že se vám nezalíbí, půlhodinka vás nezabije. Pokud máte zájem pokračovat v podobných řečištích, z kterých Galactic Industry čerpají, doporučuji od zmiňovaných Die Krupps album „III - Odyssey Of The Mind“.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky