Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Známe to zřejmě všichni, občas velká očekávání plodí o to větší zklamání. Naopak i skrz nepatrnou trhlinu zdánlivě neprostupné opony lhostejnosti nezřídkakdy vykvete cosi poutavého, vzrušujícího a nečekaného.

Can We Do Tomorow Another Day? je společné dílo zpěvačky a multi-instrumentalistky Galen Ayers, dcery Kevina Ayerse, velmi výrazné osobnosti britského progresivního/psychedelického rocku. Narozené ve Francii, vyrůstající ve Španělsku, případně na cestách se svým otcem. Poloviny popového dua Siskin a autorky prozatím jednoho sólového, mimochodem vynikajícího alba Monument. A potom Paula Simonona, zakládajícího člena „The Only Band That Matters,“ kapely, která psala dějiny a mimo jiné dnes již bývalé „supergroup“ The Good, The Bad and The Queen, s níž vydal dvě velmi povedené desky, poslední dobou ale pozornost stále více koncentrující na svou malířskou vášeň, dle vlastního vyjádření Evropana, člověka hledajícího stále nové výzvy, který nemá zapotřebí se příliš ohlížet zpět. Jejich album se mezi záplavou šedivosti, povrchnosti a přetvářky v prostoru za oponou vyjímá jako růže v trní, nepravděpodobná anomálie, jako první alternativa slovníku synonym k výrazu „esence radosti.“

Galen Ayers a Paul Simonon navzdory papírové generační propasti působí, v dobrém slova smyslu, tak trochu jako bezstarostné děti, sourozenci naplno užívající letní den bez mráčku, jejichž hřištěm je pomalu mizící svět nevinných, polozapomenutých let šedesátých. Přesto Can We Do Tomorow Another Day? netrpí syndromem omšelé nostalgie vyvolávající u nezúčastněných kolemjdoucích soucit. Oním univerzálním klíčem ke dveřím poutavosti je všeobjímající harmonie táhnoucí se jako červená nit napříč celým albem, což ovšem nemusí nutně znamenat rozjásané písničky plné okvětních lístků, sladkého cukroví a nákladních vagonů napěchovaných po okraj opojnou láskou pro všechny. V textech Galen a Paula převládá více hořké, nežli sladké chuti, přičemž oba dokáží v pravý čas okořenit kostru sdělení sarkasmem, prezentovaným s odzbrojující nevinností (Galen) a stěží postřehnutelným úšklebkem (Paul). Vzájemná chemie funguje na výbornou. Přestože by Paul Simonon, vzhledem ke své minulosti, mohl bez větších výčitek pozornost strhnout na svou stranu, neděje se tak. Síly jsou rozvrženy ve vzájemném souznění a v žádném případě nedochází k momentu, kdy by pro sebe jeden z protagonistů uzurpoval prostor k exhibování. Jeden druhého doplňují ve prospěch celku, lhostejno jestli zní sólo, ve společném duetu, ve Španělštině nebo Angličtině.

Přestože za producentskou sesli usedl uznávaný Tony Visconti, známý především dlouholetou spoluprací s Davidem Bowiem, který společnou řeč s Paulem Simononem našel již při nahrávání Merrie Land, druhého počinu zmíněných The Good, The Bad and The Queen, jeho podíl na finální zvukové podobě alba by se dal označit jako velmi decentní, žádné efekty, elektronika. Jen opravdoví lidé hrající na opravdové nástroje.

Centrum dění tkví vcelku nepřekvapivě v rytmické sekci. Jednoduché, úsporné, přesto úderné a nekonečně zábavné. Paulova baskytara je v rámci mixu lehce vytažena do popředí, snad s výjimkou rozverné I´ve Never Had a Good Time… in Paris, a ostatní na ni přirozeně navazují, přičemž tato, chcete-li jemná nerovnováha díky nádherně konkrétnímu, organickému zvuku zní naprosto uhrančivě. Bicí Sebastiana Rochforda, ostatně stejně jako zbytek všech nástrojů, snesou, co se týče rozmístění v prostoru scény, velikosti, dynamiky, vzdušnosti, ta nejpřísnější měřítka. Vše je na svém místě. Opravdové. Dalo by se říct téměř na dosah ruky. Základní stavební kameny kompozic jsou jasně čitelné, Galen a Paul se nikterak nesnaží o dějové zvraty, neortodoxní odbočky, pronikání do houštin neznáma. Jejich “písničky” jsou přímé a srozumitelné, avšak citlivě šperkované decentními instrumentálními finesami, které je radost objevovat i po několika posleších. I přes očividnou jednoduchost celek rezonuje krásnou vnitřní energií, vášní vloženou všemi zúčastněnými, což osobně vnímám jako jedno z nejdůležitějších hledisek při poslechu, vstřebávání hudby. Onen pocit, kdy umělec nabízí více, než jen technicky bravurně pojaté cvičení… kousek sebe sama, vlastního vnitřního zápalu, kreativity, nadšení, emocí. Can We Do Tomorow Another Day? je po všech stránkách vynikající album. Lidské, opravdové, nestrojené - skutečná esence radosti.