Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Genitorturers - Blackheart Revolution

GenitorturersBlackheart Revolution

Bhut13.11.2009
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: PC, Accord 2.1 SW 1800 EU, 2x13W + 1x30W
VERDIKT: Kus Mansona, kus Zombieho, kus sebe sama a je to. Elektro metal jak má být. Prostě paráda bez žádných kudrlinek.

Americká industriálka GENITORTURERS se po pěti letech vrací s novou deskou „Blackheart Revolution“. Kapela se odvrátila od svého starého labelu Dreamcatcher / SPV a svou tvorbu svěřila novému Season Of Mist. Novinka nese charakteristické rysy této skupiny. Elektronika, industrial, metal a výtečné refrény. Nejlépe lze jejich hudební styl přirovnat k tvorbě Marilyna Mansona, konkrétně jeho zhruba prostřednímu období (jelikož současná tvorba je mizerná a vyměklá). Na této desce se kapela nese v duchu minulého výborného alba „Flesh Is The Law“. Svérázná zpěvačka Gen stále ukazuje svou dobrou kondici v různorodých vokálních plochách. Zejména pak drsnější partie jejího hrdla dávají muzice správný šmrnc (samozřejmě společně i s partiemi jejího těla). Kapela na desce jede své střední, místy až pochodové tempo s občasným zvolněním. Nový počin není sice tolik dynamický, co by jeho předchůdce, ale i tak si drží své pevné místo. Bohužel deska nemá čím překvapit. Jednotlivé skladby jsou neustálým omíláním klasických postupů a obdobou starší tvorby. Jediné co album pozvedává výše, jsou jeho vykrášlené refrény.

 

Otvírák desky je píseň Revolution. Od samého začátku poměrně šlapavá a dává najevo nepřeberné množství elektronických prvků, kterými se kapela pyšní. Ve vydařeném refrénu zaznívají téměř až punkové linky. Dvojku rozeznívají honosné bicí, které se ve svém osobitém tempu nesou celou skladbu. Dalším znakem této záležitosti zůstává roztleskávací refrén. Trojka Devil In A Bottle patří mezi zdařilejší kousky, jež se na placce ocitly. Má kvalitní riff, úměrné tempo a výborný refrén. Chvílemi mi hudba téměř připomínala starší tvorbu německých Rammstein kloubící se, se skoro až punk rockovou náladou. Čtyřka má povedený začátek a takový chytlavý, nebojím se říci, heavy metalový refrén. V následující skladbě se posluchačovi dopřeje trocha zvolnění. Písnička obsahuje moderní popové prvky a ukrývá celkem chytlavý refrén. Take It se svou strukturou dere na povrch s ambicemi stát se hitovkou desky. Příjemné pasáže s kvalitním refrénem. Jistá změna přichází se sedmým kouskem Confessions Of A Blackheart. Co se týče hudby, ta by se dala nejlépe přirovnat k ambientu. A její refrén mi nemálo připomněl skupinu, která si nechává říkat Spectrum-X. Celkový nádech písně má temný podtext a až nervózní pojetí refrénu. Cum Junkie nastoupila koneckonců tvrdě s industriální tváří. Není pochyb o jejím techno rytmu a diskotékovou omáčkou. Předposlední věc je dalším pomalejším stvořením alba. Ukrývá v sobě tajemnější, gotičtější atmosféru. Závěr desky vytváří veselejší kousek Tell Me. Má obvyklé rockové postupy s melodickým refrénem.

 

Závěrem lze říct, že to nebylo zas tak hrozné. Takový lepší průměr. Ovšem svou starší tvorbu kapela nijak nepřeválcovala. Statečně se drží v dobrém středu.   


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky